Vlachy. Vlašský ořech. Vlašský ryzlink. Příjmení Vlach.
No, předpokládám, že hodně lidí to ví. Ale stejně. Vlachy je výraz pro severní Itálii. Protože Itálie jako taková, ta „kozačka“, byla sjednocena a založena teprve v roce 1871.
Taky dodnes jsou mezi obyvateli Itálie celkem rozdíly. A to jak v mentalitě, tak třeba i typově. Ale i nářečí z Veneta a třeba to ze Sicílie k sobě mají opravdu hodně daleko. Nechci tady jít do detailů, ale chci se vrátit k výrazu Vlachy.
Je totiž přenesený z polštiny. Vlachové – Wlosy – vlasy.
Ano, opravdu polské wlosy znamená vlasy. Ale v polštině je to i překlad pro slovo Ital.
A výraz Vlachy se uchytil i u nás. Vlaši nebo Vlachové. Tak říkávali naši předkové Italům ze severu, kteří se u nás usazovali už před stoletími. Architekti, stavitelé, zedníci, štukatéři. Přicházeli povětšinou z okolí Coma, kde mají tato řemesla dlouhou tradici.
Ty nejkrásnější paláce, spousta hradů i zámků v Čechách a na Moravě jsou díla právě těchto Vlachů. Usazovali se tady, zakládali rodiny. I příjmení Vlach napovídá, že patrně jeho nositelé měli italské předky. Stejně tak jako třeba Urban nebo Červenka. Pokud jste tedy nositeli některého z těchto příjmení, pátrala bych na vašem místě hluboko v minulosti po svých kořenech. (Urban, Červenka – Rossi).
V Praze je „Quartiere italiano“ , taková italská čtvrt v uvozovkách. Je to část Malé Strany. Kolem ulice Vlašské – jak jinak, a bývalého vlašského špitálu. V blízkosti Vlašské ulice je i Italské kulturní centrum, kde jsem studovala. A poblíž, v Nerudově ulici, italská ambasáda. Tady už před pár sty lety bydleli Italové.
A taky jeden luxusní hotel, který koupil a renovoval Ital. Asi z nostalgie.
Proč ale Poláci říkali Italům Wlośi?
Díky šlechtičně jménem Bona Sforza.
Bona se narodila na konci patnáctého století do prominentní rodiny. Její otec byl milánský vévoda, její matka pak byla vnučkou neapolského krále. A Bonu, krásnou a vzdělanou, výhodně provdali na polský královský dvůr.
Hodně mě pobavilo, když polská kolegyně komentovala, že byla už dost stará. Boně bylo totiž – světě zboř se – celých čtyřiadvacet let. Stala se druhou manželkou ovdovělého polského krále Zikmunda I. Starého. (Což byl bratr českého a uherského krále Vladislava Jagellonského). Zikmund byl, jen tak pro zajímavost, skoro o třicet let starší.
Bona přijela i s velkým doprovodem a dvorními dámami. Naši severní sousedé si Bonu ovšem nijak zvlášť neoblíbili. Měla pověst dosti panovačné a arogantní ženy. Bona ale byla velmi schopná a právě ona mimojiné naučila jíst Poláky mnohem více zeleniny, než byli zvyklí.
V Polsku se totiž k jídlu skoro vždy automaticky podává salatka, malý salát. Na rozdíl od nás.
A to i přesto, že je tam kliema chladnější. Okurky, kopr, zelí, cibule….Poláci si poradili. Navíc díky Boně začali pěstovat i nové druhy zeleniny, které se nakonec uchytily. Brokolice, květák, artyčoky, rajčata, mrkev a špenát.
Taky obohatila polskou kuchyni o špagety a jiné druhy těstovin. Prostě pravá Italka. Středoevropská kuchyně ji patrně moc nenadchla. Poláci dokonce začali pít více vína, než medoviny.
Bonin příběh je ale celkem smutný. Syn, kterého dostala na trůn ji nakonec zavrhl. A ona, poté co pozbyla i své rozsáhlé majetky, odjela s dcerami do Bari.
Nakonec byla zavražděna vlastním sloužícím. V tom měli prsty Habsburkové. Nechtělo se jim totiž splatit dluh, který u Bony měli.
A teď se dostaneme na ty vlasy. Kdybyste totiž, milé dámy, chtěly v Polsku trvalou, objednáte si jako Wlośi. Na italský, resp. vlašský způsob.
Italové mají ve srovnání se středoevropskými národy obvykle tvrdší, kvalitnější vlasy. A často vlnité nebo kudrnaté.
A proto tomu Bonině doprovodu Poláci začali říkat TI S KRÁSNÝMI VLASY. A pak se to zkrátilo jen na Wlośi. Vlasy.
Původ některých slov mě nikdy nepřestane překvapovat. A navíc právě na tomhle konkrétním případě je vidět, že často všechno souvisí se vším.