Jsem profesionální průvodkyně. Už třicet let jdu po cestě, která je pro mne zároveň cílem a ukazuji druhým, že je pořád co objevovat. Protože i já sama se na té cestě stále učím.  

 Propadla jsem všemu italskému a "latinskému" vůbec. Stylu, gastronomii, ale především brilantnímu umění žít, tak vlastnímu latinským národům.   

Jen díky nim jsem pochopila, že vše souvisí se vším. A taky, že každý den má být ten nejlepší.  

ZA OBZOR

Jako malá jsem stávala často u okna. Stavěla jsem se na špičky a dívala se na horizont. Tam, co se černalo zimní pole.

Co je za ním, co je tam dál, za obzorem

Cestování a objevování bylo od dětství mou velkou radostí a už někdy v šesté obecné, bylo mi tak dvanáct, jsem se rozhodla, že až vyrostu, pojedu do Itálie. 

A proto se musím naučit italsky. 

Když nad tím dnes přemýšlím, vlastně se mi splnil můj dětský sen. A tento sen i celý můj život hluboce ovlivnil můj učitel češtiny a hudební výchovy ze základní školy. 

Alois Kristoň - mám potřebu napsat jeho jméno - byl mimojiné i houslista. A jako člen velmi známého folkloristického souboru ze Slovácka měl už v dobách minulých možnost trochu cestovat po světě.

Byl to on, kdo nám s nadšením vyprávěl o svých cestách. 

Pana učitele uchvátila zejména Itálie. Hltala jsem ho očima, když nám popisoval monumenty, nádhernou přírodu a historii, když vyprávěl o proslulých umělcích a o králích světového designu, které rodí právě Itálie.

A s nadšením opěvoval nejen její kuchyni, ale obdivoval i italský styl a eleganci.  

Poznat Itálii se stalo posedlostí mého dětství a mládí. A tato dětská touha později přerostla v celoživotní vášeň a lásku.

V Itálii jsem nakonec byla nesčíselněkrát. A naučila jsem se i italsky, což mě dovedlo k tomu, co jsem roky dělala. A pořád ještě dělám. Rozhodnutí učit se právě tuto řeč bylo jedním z nejlepších v mém životě. 

Díky svému učiteli ze základní školy jsem se stala tou, kterou jsem.

Moje posedlost Itálií a vším italským předurčila moji životní dráhu.  

Ale moje první návštěva této země, ještě v dobách zavřených hranic, byla pouze začátkem.    

Začátkem cesty, na které jsem opustila nudné, ale jisté zaměstnání, a která mě přivedla až k pomyslným výšinám průvodcovské profese.

I když jsem později k italštině přidala ještě španělštinu, a tak si rozšířila svoje pracovní příležitosti, byli to právě Italové, od nichž jsem se naučila nejvíc.

To díky nim jsem dohlédla za horizont.

Překročila jsem ho.

Splnil se mi můj dětský sen. Stala jsem se profesionální průvodkyní. Se vším, co s tím souvísí.

Včetně možnosti cestovat, překračovat další a další obzory a poznávat. Včetně volnosti a svobody rozhodovat sama o sobě. 

Přišla klientela o které se mi ani nesnilo. Ovšem s ní přišly i další výzvy. 

Touha být jako oni.

Protože tím největším smyslem poznávání jiných kultur je to, že pochopíme v čem jsou LEPŠÍ. A naučíme se to od nich.   

Pokud studujeme jazyk určité země, měli bychom poznat i její kulturu, tradice a zvyklosti. Včetně její kuchyně. To k tomu prostě neodbytně patří. Včetně způsobu života.  

Co mě navždy změnilo, bylo osvojení si sofistikovaného umění žít a radost z každého dne, která je latinským národům obecně vlastní. Jejich móda, styl, šarm. Jejich cit pro detail, jejich nedostižná kuchyně i radost z jídla. 

 

Co dělám dnes? 

Práce průvodce je tak trochu jako droga. Je těžké s tím přestat.  

Momentálně se ale věnuji svým vlastním projektům. Zajišťování pobytů a okruhů pro italsky a španělsky mluvící klientelu, ale taky organizaci exluzivních cest pro malé skupinky Čechů a Slováků po destinacích, které důvěrně znám. 

A v neposlední řadě propagaci italského "arte di vivere". Umění žít, které je, jak jsem zmiňovala, tak vlastní latinským národům. A ty já znám opravdu velmi důvěrně.

Proto vznikl Italský klub. 

Dámský exluziv na mém webu je určený ženám, které italský styl oslovil. Je pro ty, které se neustále učí a pracují na sobě. A to v každém věku.  

Je totiž nejen o latinském stylu, ale taky o tom již zmiňovaném přístupu k životu. 

I díky němu jsem pochopila, že každý den se rodíme znovu. A že nejdůležitější je to, co děláme dnes. To řekl mimochodem Buddha. A to říkali už staří latiníci."Carpe diem" (Užij dne).

A nejen to mě naučili Italové. 

Oběd na parníku.
Studenti ze Španěl. Byli moc milí a měli spousty dotazů. Chodili pořád se mnou a nakonec jsme si zašli na pravou pražskou šunku. S křenem. A pivo. Ač to nevypadá, osmnáct už jim bylo.
Suzan a já slavíme nové tisíciletí. Jáva. Byl už únor, ale nevadilo to.
Nezapomenutelná skupina z Vicenzy.
Bruggy a obligátní belgické pivo Leffe. S mými kolegy z Argentiny.
Se sestřenicí Zdenkou, slavím svoje narozeniny. Tuk tuk s řidičem na celý den. Hampi, Indie.
Penang, nezapomenutelný hotel, kde jsem poznala nezapomenutelné lidi.
Singapur, čínská čtvrt. Rok prasete začíná. (Opravdu to byl tučný rok).
Odjížíme na Karlštejn. Barbara, kolegyně ze Sicílie. Je tak trochu netypická Italka.
Tyhle krevety na karí byly taky nezapomenutelné. Kočín, Indie.

Co mě Italové naučili? 

"Člověk není nikdy dost vzdělaný ani dost dobře oblečený".

To řekl Ernest Hemingway.

Co to má ale společného s webem profesionální průvodkyně? Víc, než si myslíte, věřte mi. I to mě naučili Italové. Myslet v širších souvislostech. 

Protože všechno souvisí se vším.

Nejen díky panu učiteli ze základky, ale i díky tomu, že jsem přijala latinský způsob života za svůj, stala jsem se tou, kterou dnes jsem.

Italská kuchyně patří k nejlepším na světe, italský smysl pro krásu a detail nikdy nepřestane okouzlovat. Nikdo se neobléká tak dobře, jako příslušníci a zejména příslušnice latinských národů.

STYL, ŠARM, GLANC. VYSOKÁ ELEGANCE.

Platí rovněž pro muže. 

Stejně tak málokde na světě najdete tak krásné, vkusně a originálně zařízené domácnosti. 

Trvalo mi mnoho let, než jsem se něco z toho naučila i já.  

Bydlím v objektu, který projektovali italští architekti. To pro mě bylo výzvou. Hledala jsem dlouho, ale tady jsem se rozhodla bleskově. 

Později jsem se dozvěděla, že projekt byl vyhlášen jako vůbec nejzdrařilejší za posledních pět let. AHA, takže nejen já to vidím!

Vrátím se ale k cestování a životnímu stylu. Opravdu mají ty dvě věci tolik společného?

Jako průvodkyně specializovaná na klientelu z Itálie a zemí, kde se hovoří španělsky, jsem mimo jiné asistovala u velkých mezinárodních kongresů či akcí insentivní turistiky. 

O čem to je? 

To není klasické průvodcování, to je především o těch asistencích. Asistence na hospitality desk v pětihvězdičkových hotelích, asistence u obědů a večeří v luxusních restauracích, kam se normální jedinec mnohdy v životě nedostane. 

Specielně "latinská" klientela je velmi náročná na oblékání a vůbec celkový dojem. Patří to k jejich kultuře, a tak je to dobře. A i když se to někomu může zdát povrchní, image je image a šaty dělají člověka.

Co se vkusu týče, nikdy jsem neviděla špatně oblečenou Italku či Mexičanku.

Ty první jsou velmi stylové, ty druhé se vyznačují naprosto nedostižnou elegancí. Nějakou dobu jsem v Mexiku pobyla, takže i o tom něco vím.

Týká se to částečně i Španělek, Portugalek a samozřejmě šarmantních Francouzek. Ty jsou kapitola sama pro sebe.

Latinské národy a především Italové mají smysl pro krásu a nevtíravou originalitu jednoduše v krvi.

Při kongresové a insentivní turistice se i nám, personálu, ať už italským či španělským hosteskám nebo českým průvodcům a hlavně průvodkyním, nastavuje velmi vysoká laťka.

(A ne pouze na oblékání).

Není nic neobvyklého, když zástupci zahraniční cestovní kanceláře a finální klient při inspekční cestě chtějí vidět nejen hotelové pokoje, restaurace, kde se bude jíst, autobusy, kterými budou klienti jezdit, ale, a to mnohdy především, české průvodkyně. 

Příběhy s tím spojené by vydaly na celý román. 

Podstatné ovšem je, že proto, abych se na onen již zmiňovaný pomyslný vrchol průvodcovské praxe, tedy kongresovou a insentivní turistiku opravdu dostala, musela jsem se hodně učit.

A tak jsem se učila. Od svých italských kolegyní, které se staly mými přítelkyněmi, od svých klientek. Z mnohých se rovněž staly mé přítelkyně. Díky své práci jsem se setkala s lidmi, které bych jinak v životě nikdy neměla možnost poznat. 

I proto jsem zainvestovala jsem do kurzu diplomatického protokolu, vedeného paní Eliškou Coolidge Haškovou, královnou etikety, bývalou zvláštní asistentkou několika amerických prezidentů.

Měla jsem etiketu již na střední škole, ale zjistila jsem, že i přesto jsou stále věci, které neznám. 

Když jsem původně zakládala svůj web, bylo to především proto, abych psala blog o sofistikovaném cestování, sdílela zážitky a fotky z cest, a taky představovala projekty, chystané v rámci mé cestovní agentury. 

Po mnoha letech sice nádherných, ale velmi hektických, cítila jsem už delší dobu potřebu trochu zpomalit.  Potřebu řádu a pravidelnosti. Už jsem se chtěla věnovat pouze svým projektům a najímat se od druhých jako průvodkyně pouze občas. 

Na pomoc přišel vesmír. Ovšem jinak, než jsem si představovala. 

A tak ty moje úžasné projekty, jako cesta po Argentině, připravená s opravdovými argentinskými profíky i Japonsko, které důvěrně zná a měla odprovázet japonsky mluvící kolegyně, to vše šlo najednou k ledu. 

Člověk míní, život mění.

Vzpomínala jsem na časy, kdy jsem se učila od stylových Italek, nedostižně elegantních Mexičanek a šarmantních tet a sestřenic mého muže s francouzkými kořeny. Z toho nakonec vznikl Dámský exluziv určený ženám, které touží po opravdu kvalitním životě. 

Naopak Italský klub je logickým vyústěním třicetileté kariéry spojené se vším italským.

Jak se říká, "přehodila jsem kolej". 

S lehkostí, kterou jsem se rovněž naučila od mých "latinských" klientů. 

Podíváte-li se na některé moje stránky nebo články, uvidíte, že často používám tuto větu:

"Ať je každý váš den ten nejlepší!" 

Přesně tak totiž uvažují a žijí latinské národy. Žít každý den tak, jako by mohl být tím posledním, to je to nejlepší, co mi moji klienti ukázali. To je to nejlepší, co jsem se od nich naučila. 

A já to ráda učím jiné. Jsem přece pořád průvodkyně.  Smyslem naší práce je předávat hodnotné informace dál a dělat lidi vzdělanějšími, bohatšími(bohatství není pouze o penězích) a šťastnějšími.

Monika umřela mladá, ale život si opravdu užila. Naučila se to v Itálii. Často na ni vzpomínám.
Svatojakubská cesta? Vilnius.
Nikdy jsem nevařila, ani vařit neuměla. Teď to miluju. A miluju i kurzy vaření.
Pauza na odpolední kávu v Českém Krumlově.
Ráno na pláži v indické Goa.
Happy hour na Jávě. V naší oblíbené restauraci. Pikantní nasi goreng pivo chce. Říkejte si, co chcete.
Šéf hotelové restaurace v Singapuru. Byl moc milý, protože dcerku nenechal ani jednou platit za snídani. I když denně snědla několik palačinek a hromadu dračího ovoce.
Další kulatiny, které nemohu pořádně oslavit. Na ty minulé mi zemřel tatínek a zrovna se narodila dceruška. Tyhle mi korunovala corona. Nu co, tak příště. Třeba se do stovky dočkám.
První jídlo dne je pro mne posvátný rituál. Obzvláště na cestách, kdy nikdy a ze zásady nespěchám. A pak, byl by hřích ten božský džus z čerstvého ovoce jen tak do sebe kopnout, no ne?
Napadlo by vás ubytovat se v hotelu města, ve kterém bydlíte? Tak nás ano. Oslavili jsme s manželem výročí svatby v Imperialu. Dostali jsme nejen nádherný pokoj, ale i láhev šampaňského vychlazenou přesně na hodinu, na kterou jsem nahlásila check inn.
Škoda, že už odešla. Moc mi chybí. Naučila mě artyčoky po římsku a přezdívala mi Bambola bohema (česká panenka). Prý byly kdysi ty české porcelánové panenky moc vzácné a žádané. Anna Maria Lucatello Barbantini - architekta a malířka z noblesní římské rodiny. Moje první klentka a drahá kamarádka. I tak mi říkala. To slovo vyslovovala s italským přízvukem a každý její dopis jím začínal.