Jsem profesionální průvodkyně. Už třicet let jdu po cestě, která je pro mne zároveň cílem a ukazuji druhým, že je pořád co objevovat. Protože i já sama se na té cestě stále učím.  

 Propadla jsem všemu italskému a "latinskému" vůbec. Stylu, gastronomii, ale především brilantnímu umění žít, tak vlastnímu latinským národům.   

Jen díky nim jsem pochopila, že vše souvisí se vším. A taky, že každý den má být ten nejlepší.  A že pokud potkáme na cestě někoho, kdo je v něčem lepší, máme se od něj učit. 

ZA OBZOR

Jako malá jsem stávala často u okna. Stavěla jsem se na špičky a dívala se na horizont. Tam, co se černalo zimní pole.

Co je za ním, co je tam dál, za obzorem

Cestování a objevování bylo od dětství mou velkou radostí a už někdy v šesté obecné, bylo mi tak dvanáct, jsem se rozhodla, že až vyrostu, pojedu do Itálie. 

A proto se musím naučit italsky. 

Když nad tím dnes přemýšlím, vlastně se mi splnil můj dětský sen. A tento sen i celý můj život hluboce ovlivnil můj učitel češtiny a hudební výchovy ze základní školy. 

Alois Kristoň - mám potřebu napsat jeho jméno - byl mimojiné i houslista. A jako člen velmi známého folkloristického souboru ze Slovácka měl už v dobách minulých možnost trochu cestovat po světě.

Byl to on, kdo nám s nadšením vyprávěl o svých cestách. 

Pana učitele uchvátila zejména Itálie. Hltala jsem ho očima, když nám popisoval monumenty, nádhernou přírodu a historii, když vyprávěl o proslulých umělcích a o králích světového designu, které rodí právě Itálie.

A s nadšením opěvoval nejen její kuchyni, ale obdivoval i italský styl a eleganci.  

Poznat Itálii se stalo posedlostí mého dětství a mládí. A tato dětská touha později přerostla v celoživotní vášeň a lásku.

V Itálii jsem nakonec byla nesčíselněkrát. A naučila jsem se i italsky, což mě dovedlo k tomu, co jsem roky dělala. A pořád ještě dělám. Rozhodnutí učit se právě tuto řeč bylo jedním z nejlepších v mém životě. 

Díky svému učiteli ze základní školy jsem se stala tou, kterou jsem.

Moje posedlost Itálií a vším italským předurčila moji životní dráhu.  

Ale moje první návštěva této země, ještě v dobách zavřených hranic, byla pouze začátkem.    

Začátkem cesty, na které jsem opustila nudné, ale jisté zaměstnání, a která mě přivedla až k pomyslným výšinám průvodcovské profese.

I když jsem později k italštině přidala ještě španělštinu, a tak si rozšířila svoje pracovní příležitosti, byli to právě Italové, od nichž jsem se naučila nejvíc.

To díky nim jsem dohlédla za horizont.

Překročila jsem ho.

Splnil se mi můj dětský sen. Stala jsem se profesionální průvodkyní. Se vším, co s tím souvísí.

Včetně možnosti cestovat, překračovat další a další obzory a poznávat. Včetně volnosti a svobody rozhodovat sama o sobě.

Přišla klientela o které se mi ani nesnilo. Ovšem s ní přišly i další výzvy. 

Třeba to, že jsem si založila vlastní agentru. 

Jenže potom se stalo to, co se stalo. A restrikce spojené s coronavirem náš sektor naprosto ochromily. A ze dne na den jsem přišla nejen o práci, kterou jsem milovala. Ale rovněž o veškeré příjmy...

   

 Jejich móda, styl, šarm. Jejich cit pro detail, jejich nedostižná kuchyně a třeba i  radost z jídla

Co dělám dnes? 

Tím největším přínosem poznávání jiných kultur je přijmout, že v něčem jsou prostě LEPŠÍ. A tomu lepšímu se od nich naučit.

Pokud studujeme jazyk cizí země, měli bychom poznat i její kulturu, tradice, zvyklosti a způsob života.

 Včetně kuchyně. Ta je totiž zrcadlem té které země. 

Co mě navždy změnilo, bylo osvojení si sofistikovaného umění žít a radosti z každého dne, která je latinským národům tak vlastní. 

Jejich móda, styl, šarm. 

Jejich cit pro detail, jejich nedostižná móda a třeba i to, že z konzumaci obyčejného jídla promění v úžasný rituál.  

Práce průvodce je tak trochu jako droga. Je těžké s tím přestat.

Ale i když "díky" projekty mé agentury skoro stojí, paradoxně mohly vzniknout projekty nové. A jiné. Jako je  Italský klub. a Dámský exluziv.  

Je pro všechny, kteří milují italský a vůbec latinský styl, ale je to taky o tom již zmiňovaném přístupu k životu.  

A to, že jsem si ho osvojila, mi pomohlo pochopit, že každý den se rodíme znovu. A že nejdůležitější je to, co děláme dnes. To řekl mimochodem Buddha.

A to říkali už staří latiníci."Carpe diem" (Užij dne).

Nejen to mě naučili Italové.

Myslím, že ten nejdůležitější AHA moment byl ten, že každý den má být nejlepší. 

A že jakkoli špatná je situace, vždy ji můžeme obrátit ve svůj prospěch. Okolnosti opravdu nezměníme. Ale svůj postoj k nim, to ano. 

Možná pár AHA momentů najdete na FP na Facebooku. @sotistikovanocestovaní

A nebo trošku gastronimické inspirace ve FB skupině -  Rychlé a originální. Inspirativní recepty i tipy na svělé restaurace.