Tajemství italské kuchyně

Proč je italská kuchyně tak oblíbená? A co má společného s tzv. středomořskou dietou?

Hodně.

Italská kuchyně je součástí toho, čemu se někdy říká středomořská dieta. I když vlastně o žádnou dietu nejde.

Dieta se jí říká možná proto, že v podstatě reprezentuje zdravý životní styl. Udržuje tělo i mysl ve skvělé kondici, a přesto si na ní pochutná zcela každý. Ono obvykle slovo „pochutnat“ evokuje cosi zakázaného. Ale tak to v případě středomořské diety není. A určitě by to tak nemělo být.

Než se zaměřím na specifika italské kuchyně a stravování, ještě se u té středomořské diety zastavím.

Protože nejen Italové obývají Středomoří.

Takže zcela ve zkratce. Středomořská dieta je způsob stravování, společný všem národům, obývajícím pobřeží Středozemního moře. Tyto národy a jejich kuchyně se v průběhu věků vzájemně ovlivňovaly a troufám si říct, že stran stravování si předaly jen to nejlepší.

Středomořská dieta je lehká. Ve Středomoří se pije hodně čisté vody nebo bylinných čajů, ale nechybí ani sklenička dobrého vína. A to jak k obědu, tak k večeři.

Velmi důležitou položkou je zelenina a ovoce, různé luštěniny, ale třeba i rýže či kukuřice, které pocházejí ze zcela jiných částí světa. Ostatně, i ono nedostižné rajče z Kampanie domigrovalo až z druhého konce světa.

A kdo by si dnes představil italskou kuchyni bez rajčete?

Vždyť salát Caprese, pizza Margarita či rajčatová salsa jsou doslova italskými národními poklady.

Když jsme u té zeleniny – takový lilek, cukety, fenykl, radicchio nebo rukola … Je to jen pár desítek let, co jsme většinu těchto  potravin znali jen z encyklopedie.

Naštěstí časy se změnily.

Středomořská dieta je taky typická tím, že se konzumuje mnohem více ryb než masa. A maso pak především bílé.

Zcela zásadní je olivový olej. Věděli jste, že olivový olej se v roce 2010 dostal na seznam materiálního kulturního dědictví UNESCO?

Roky jsem pracovala pro výrobce či distributory italského olivového oleje a věřte mi, že pokud je dobrý, tak je dobrý. Vždyť dnes i u nás už běžně některé restaurace dávají na stůj mističku s olejem a bílý chléb.

Pravda, ten bílý chléb je to jediné, co mi na středomořské dietě moc nejede. Ale při té náloži zdravých a nízkokalorických potravin ani tyto bagetky, focaccia, grissini atd., ani sladké pečivo k snídani takovou škodu na zdraví či linii nenapáchají.

Poznala jsem opravdu hodně Italů. A taky Španělů. A opravdu málo jich bylo obézních.

Vrátím se k jádru.

Středomořská dieta ale znamená i určitý životní styl.

Lokální zemědělské produkty, sezónní potraviny, místní recepty a způsob přípravy pokrmů. Stravování ve společnosti, užívání si jídla, dodržování tradic, což obnáší nekonečné množství svátků a oslav.

Upřímně. Kdo by to nebral?

V neposlední řadě je středomořská dieta vyrovnaná a chutná.

Italská kuchyně, jedna z nejvíce oceňovaných kuchyní na světě, je součástí středomořské diety.

Tak, jak ji dnes známe, se vyvíjela už od dob starého Říma. Nese prvky řeckého, byzantského či arabského vlivu, ale také vliv nového světa. Jak už jsem zmiňovala.

Italská kuchyně je kuchyně prostá a jednoduchá.

Mnohdy pokrm sestává třeba jen ze čtyřech ingrediencí. A právě proto je asi tak oblíbená. Je jednoduchá a lehce se jí naučíme.

Ty nejfamóznější italské recepty napsaly maminky a babičky. A předávaly si je z generace na generaci. Mnohdy jde o takové „co dům dal“. Dnes tyto recepty vévodí jídelním lístkům renomovaných restaurací.

Ne, italská kuchyně a ty pravé italské recepty nejsou kulinářské výtvory velkých šéfkuchařů…

Nebo by vás napadlo, dát si plněnou, zapečenou cibuli?

Někde jsem četla, že kuchyně je zrcadlem té které země a její kultury. Moc se mi to líbilo a myslím, že v případě Itálie to platí dvojnásobně.

A oni Italové jsou na svoji kuchyni náramně pyšní a mnohdy jsou schopni hodnotit třeba zájezd či výlet do zahraničí podle toho, co a kde jedli.

A jak jim to chutnalo.

Roky mě to štvalo a vlastně uráželo, než jsem pochopila, že mají vlastně tak trochu pravdu.

No, ona ta turistická meníčka, která obvykle našim zahraničním hostům předkládají cestovní kanceláře, nejsou nic moc. Mezi námi řečeno. Ovšem, jde taky o cenu. Ale …

Svého času jsem jezdívala do Itálie poměrně často. Obchodní partneři nebo přátelé mě zvali na jídlo jak domů, tak do restaurací.

Co se Italům opravdu nedá upřít, je bezmezná pohostinnost.

A já jsem italské kuchyni propadla. Navždy a nezvratně.

Jak je to tedy v Itálii s jídlem?

Obecně řečeno, tráví u něj víc času než my, i když časy se mění a všechno se zrychluje. Bohužel.

Možná jste viděli film Nebožtíci přejí lásce? Jak typické. Letišťátko nefunguje, protože jediný zaměstnanec si právě pochutnává na domácích špagetách.

Původně jsem tento článek chtěla napsat jen pro členy mého Italského klubu, ale nakonec jsem se rozhodla, že ho prostě „hodím do placu“.

 

Snídaně se italsky řekne colazione nebo prima colazione. (kolacjóne, príma kolacjóne).

Nic moc. I když, italské presso je vynikající, stejně tak cappuccino. A k němu často ovocný džus, mnohdy čerstvý a taky něco menšího sladkého. Briošky a různé bischotti ( biskoty), sušenky, mají v Itálii vynikající.

Takové bombolone s vanilkovým krémem …

Potom následuje svačinka, obvykle ovoce.

Svačince se říká spuntino (spuntýno). Opět to mohou být nějaké sušenky. Ty mají v Itálii opravdu moc rádi.

Potom přichází oběd, pranzo (pranco).

A to už je zajímavé. Pokud je tedy pojednán tradičně.

Začíná předkrmem, antipastem. (antypásto).

Salámy, šunka. Ta italská je sušená.  Prosciutto (prošúto). U nás se jí tak trochu „zpotvořele“ říká pršut.

A nebo sýry. A nebo obojí.

Následuje primo piatto nebo minestra (prímo pjato) – první chod nebo polévka.

Polévky se jí spíše na severu.

První jídlo je něco, co by stačilo na samotný oběd. A v dnešní době to už tak často i je.

Jde vždy o těstoviny nebo rizoto, popřípadě nočky.

A pak přichází na řadu secondo piatto. (sekondo pjato). Druhé jídlo, respektive hlavní chod.

Ryba nebo maso a příloha. Téměř vždy zeleninová.

Sem bych dala tři vykřičníky pro ty, kteří se snaží shodit nějaké to kilo. Touto kombinací se vám to podaří určitě.

Pokud ovšem vynecháte pane (páne) – chléb. Bílý chléb se podává ke všem jídlům a pro Italy je naprosto neodmyslitelný.

A potom následuje dolce (dólče). Něco sladkého. To něco sladkého je ale téměř vždy ovoce. Taky zmrzlina je v kurzu. Italská je vyhlášená.

Bez ovoce si Italové jídlo ani život představit neumí.

Dívky, které se provdaly za Italy, jsou ušetřeny toho plácat buchty nebo knedlíky.

Tady to nekončí.

Následuje káva a amaro. Amaro znamená italsky hořký a Italové někdy říkají likéru amazzacafé. (Ammazare znamená zabít). Ne, že by chtěli kávu likérem „zabít“. Ono to jen snižuje účinek kofeinu.

Moji turisté ze severu Itálie si v autobuse vozívali vždy grapu (vínovici) a dávali si ji do espressa, které řidiči obligátně v buse vařili po obědě.

Mezi 18. a 19. hodinu je v Itálii čas na aperitiv.

Napsala jsem o tom celý jeden článek, takže ve zkratce. Obvykle cestou z práce či cestou na večeři si v Itálii dávají v baru něco k pití a k tomu vždy něco k zakousnutí. I kdyby to byly pouze oříšky. Může ale jít o malé kanapky, olivy, artyčoky, sušená rajčata atd.

Ty už bývají v ceně nápoje.

Tím aperitivem není míněn pouze klasický aperitiv jako campari, martini či aperol, ale třeba i bílé víno, pivo nebo minerální voda.

Večeře – cena (čéna) je pak, a nejen v Itálii, ale v celém Středomoří, obvykle tím nejdůležitějším jídlem dne.

Skládá se ze stejných chodů, jako oběd a mohou-li, chodí Italové jíst ven. Obzvláště v sobotu. To je v Itálii takový rituál. Je opravdu těžké bez rezervace najít v sobotu večer v restauraci či pizzerii místo.

Pokud máte v úmyslu učit se italsky, určitě věnujte hodně času především oddílu restaurace a jídlo.

Přes to dostanete srdce každého Itala a je to vděčné a věčné téma.

BUON APETITO

P.S. Tady máte recept na ty zapečené cibule. Tento je jeden z mnoha, protože v italské kuchyni se fantazii meze nekladnou.

Bílé cibule oloupejte a celé vařte asi 20 minut. Pak nechte vychladnout a odříněte jednu ze „špiček“. Asi tak, jako když se dělá plněné rajče.

Vydlabejte i vnitřek, který nasekejte na kousky a smíchejte s klobásou, strouhaným parmezánem, strouhankou, vejcem, petrželkou a trochou mléka. Tímto naplňte cibule. Poprašte ještě jednou strouhankou a pečte na 180 asi 30 minut v troubě.

Opakuju. Co se náplně týče, experimentujte tak, jak to dělají Italové.

 

 

 

 

 

 

 

  • Objevte i vy 7 důvodů, proč Japonky zůstávají mladé!

    Tady si můžete stáhnout ZDARMA eBook, ve kterém najdete 7 důvodů, proč Japonky nestárnou. Ne, žádná tajemství, jen kvalitní stravovací návyky.

  • Nejnovější články
  • Kategorie