Příběh pizzy

Nikdy neříkejte v Neapoli, že pizza je italská. Proč? Pizza je neapolská!

Pokud jste už četli nějaké moje články týkající se Itálie pravděpodobě víte, že Itálie jak ji známe, existuje teprve od roku 1861. Až do té doby to bylo více menších či větších státních útvarů nebo městských států.

A proto mají určité italské regiony dodnes celkem výrazné odlišnosti. Právě to já na Itálii miluju.

Kdysi jsem byla na Bali a seznámila jsem se v hotelu s jedním Italem. Když zjistil, že mluvím italsky, byl nadšen. A když jsem mu řekla, že jsme s kamarádkou Suzan z Prahy, reagoval jako typický Ital. Tedy galantně a nadšeně.

Pravil přesně toto:

“ Když se řekne Itálie, každý si představí pizzu a špagety. A když se řekne Praha, každý si představí krásné ženy.“ Takový kompliment dokáže vyseknout opravdu jenom Ital.

Ale já dnes chci psát o té pizze, ne o italských kavalírech.

O pizze, kterou si obvykle představíme, když se řekne Itálie.

Pizza pochází z Neapole. A obyvatelé Neapole si na tom hodně zakládají. Možná díky tomu, jak je Neapol situovaná, odjakživa zde žilo mnoho cizinců. A to, co je na Italech opravdu jedna z nejlepších vlastností je, že se u nich cizinec rychle začne cítit jako doma. Jsou přátelští a velmi pohostinní.

Možná, že Neapolčan rychle zapomene odkud jste, nebo si nevybaví vaše jméno, ale nikdy nezapomene, co se u vás doma jí. A to je taky třetí otázka, kterou vám položí, když se seznámíte.

„Jak se jmenuješ? Odkud jsi? Jaké máte u vás doma jídlo? “

Určitě znáte arabský chléb pita. A arabové žili (a žíjí) i v Neapoli. Původní arabský chléb z vody a mouky je větší a kulatý. A kreativní obyvatelé města, kteří pokukovali na Araby v jejich pekárnách cože si to dělají, je začali napodobovat.

A tak z arabské pity vznikla neapolská (italská) pizza. Dnes opravdu jeden ze symbolů země.

Ta nejzákladnější – Margherita – má navíc barvy Itálie. Bílý sýr mozzarela, červená rajčata a zelená bazalka. To je přece geniální! Traduje se, že ji jeden italský pizzaiolo (pizař) osobně vymyslel pro královnu Margheritu di Savoia hned po sjednocení Itálie.

O nic méně poetická je verze, že se plátky mozzarely a lístky bazalky skládaly tak, aby připomínaly kopretinu. (Italsky se kopretina řekne margherita – čti margerita). Jedna z prvních odrůd rajčat, které se v Itálii pěstovaly, byla totiž žlutá. Stejně jako střed kopretinky.

Ať tomu bylo tak či tak, obě verze příběhu jsou moc hezké a možná, že je něco pravdy na obou.

A ještě se mrkneme trošku podrobněji na ty ingredience.

Protože pak zjistíme, že pizza Margherita je dokonalý „fusion“ pokrm.

Arabský chléb pita je základem. Mozzarela, ta nejlepší se jmenuje buffala. Buffalo je buvol. A blízko Neapole jsou buvolí farmy, kde se vyrábí z buvolího mléka ta opravdu nej nej nej mozzarela. Buvoly přivezli do Neapole Normani až z daleké Indie. Buvol byl využíván především jako tažné zvíře a na různé těžké práce, protože je velmi silný. To, že má výborné mléko vhodné na výrobu sýrů, se zjistilo později.

Rajčata? Ta se dostala do Evropy po objevení Ameriky. A ty původní žluté odrůdy, které pochází ze Střední a Jižní Ameriky, si Italové pěstovali v zahrádkách na ozdobu. Považovali je však za jedovaté a vlastně je nejedli ani ti američtí domorodci…

Pak přišel hladomor. A jak to bývá, s hladem se rodí i skvělé nápady a hlavně recepty. Hlad nás totiž nutí přemýšlet a hledat nové možnosti obživy. A tak obyvatelé Neapole byli první, kteří přišli na to, že rajče se dá jíst. A je moc dobré.

Až někdy na jihu Itálie budete, kupte si rajče na trhu. Voní a chutná neuvěřitelně. Právě ty z Campanie (oblast, jejímž hlavním městem je Neapol) jsou proslulé.

Nu a místní bazalka a středomořský olivový olej dodávají pizze tu pomyslnou korunu.

Takže co si dát v Neapoli k jídlu?

Přece pizzu Margheritu! Stojí tady pár euro a navíc v Itálii platí, že čím víc jedete na jih, tím jsou ceny nižší a jídlo lepší.

Toto jsou příběhy číslo jedna a dvě.  Jenže co když to bylo ještě trochu jinak? Protože existují ještě další teorie. A bude jenom na vás, kterou si vyberete. Kde leží pravda se už asi nikdy nedovíme.

Je totiž docela možné, že tady nejde o žádný arabský vliv. Vžyť jednoduché placky z vody a mouky jsou známé i v jiných kulturách. Třeba indický naan. Nebo etiopský „chléb“. Taky je celkem možné, že slovo pizza vniklo ze slova lombardského původu, které označovalo placky z vody a mouky.

Každopádně já zůstávám u neapolské varianty s královnou.

A nakonec, kde si dát tu pravou italskou pizzu u nás?

Takže jedna foto z Food & Wine z pražského Smíchova. Není to pouze obchod s italskými delikatesami, ale i restaurace. Celý tento koncept mimojiné vymyslel můj bývalý kolega a kamarád, který průvodcování sice pověsil na hřebík, ale u Itálie zůstal.

A tuhletu obrovskou pizzu patatonu (jsou na ní jen bramborové plátky a je výborná, patate = brambory) podávají s rukolou. A na rukole opravdu nešetřili. Byli jsme na pizzu dva, ale stačila by i pro rodinu.

Dobrou pizzu si však můžete dnes už dát skoro kdekoli, nejen u „pravého“ Itala. I když „pravých“ Italů žije u nás v republice celkem dost a hodně z nich má právě restaurace nebo pizzerie.