Létající drak a to NEJ ubytko na Bali

AKITSU – SHIMA.

To je jedno z nejstarších pojmenování japonských ostrovů. Znamená to ostrov nebo ostrovy vážek. Tento nádherný hmyz je nejen v Japonsku, ale po celé Asii spojován s odvahou a sílou. Považují ho tady za posla štěstí a radosti.

A je zvířetem posvátným. Spojuje se s přerodem a sílou k překonání velkých ztrát.

Vážka se dožívá v průměru asi čtrnácti dnů, výjimečně se dožije i dnů šedesáti.

Dnes se někde v pralesích Asie nebo Ameriky vyskytují vážky dlouhé až dvacet centimetrů, ale to je nic proti tomu, jaké bývaly kdysi.

Proč už ne dnes?

Evoluce vážek souvisela s úbytkem kyslíku na zemi. Vážky mají na tělech takové speciální trubice, které kyslík rozvádí do celého organismu. Ale dnes je ho už mnohem méně, takže tak velkého tvora je prostě nemožné kyslíkem zásobovat.

Vážky mohou migrovat na obrovské, někdy tisícekilometrové vzdálenosti. Ve staré Indii podle pohybu vážek dokonce určovali monzun.

Co je zajímavé, že larvy vážek žijí mnohem déle, než vážky samotné. Mohou to být dva měsíce, ale někdy spí ve vodě klidně až pět let.

Vlastně všude na světě, kde se vážky vyskytují, je jim nějaká symbolika připisována. Není ale zrovna vždycky tak lichotivá, jako v Asii.

Já mám ráda Asii a tohle všechno jsem se o vážkách dozvěděla jen díky tomu, že jsem si přeložila z angličtiny výraz dragonfly.

Létající drak. Nevěděla jsem, že to znamená vážka. Napadlo mi to teprve, když jsem v tom nádherném hostalu na Bali obdivovala neuvěřitelné dekorace. Vyřezané do dřeva, vytkané do hedvábných polštářků. Vypodobnění vážky tam měli všude.

Jestli někdy pojedete na Bali, určitě se zastavte ve městě Ubud.

Není to u moře, ale je to centrum řemeslné výroby. Na každém kroku narazíte na nádherné vyřezávané předměty. Jednoho Buddhu jsme vezli přes půl světa. A je opravdu božský. Jak by ne, když je to vlastně bůh, že.

V Ubudu taky prodávají originální stříbrné šperky s pravými kameny a další velice, velice kvalitní věci.

Ubud možná znáte z kultovního filmu s Julií Roberts Jíst, meditovat, milovat.

Dnes už je, i díky tomu, Ubud tak trošku profláklý, jak se říká.

Vrátit se do něj po dvaceti letech bylo částečně zklamáním, ale na druhou stranu zase příjemným překvapením. Je to doopravdy turistické místo, které ale přesto uspokojí i náročné cestovatele. A protože jsme cestovali s dítětem, bylo to milé.

Pravda, do opičího pralesa se platí vstupné a turistů je zde jako na Václaváku.

Ale pořád je to psina krmit opice banány.

Najdete zde spoustu restaurací, krámků i barů s obligátními happy hours.

A je to centrum jógy.

V Ubudu jsou ty nejkrásnější a nejznámější rýžové terasy. Ale fotku sem nedám. Tentokrát jsem k nim ani nedošla, i když jsme je měli kousek za hostalem.

Proč?

Možná proto, že už jsem je kdysi viděla a některé věci není dobré vidět znovu. Abychom třeba nepřišli o nádhernou vzpomínku.

A možná proto, že hostal Dragonfly byl tak úžasný, že jsme ho ani nechtěli opoustět.

A tak jsme si jen tak posedávali na terásce, plavali v bazénu, trávili hodiny u snídaně pod zastřešenou stropní terasou. A nebo si dávali vynikající veganskou zmrzlinu. Bacha, k veganství mám daleko. Ale byla mňam mňam.

Taky sauna byla zážitkem.