Co by na to řekla královna etikety?

INŽENÝR DEBIL

No vím, není to zrovna hezký nadpis. A ten výraz ve slovníku té dámy dole na fotce, paní Elišky Coolidge Haškové určitě nefiguruje. Ale tak jsme mu říkali. Byli jsme hodně mladí.

A je to k věci, i když možná od tématu cestování. Zato určitě ne od tématu SOFISTIKOVANÉHO.

V poslední době nad tím celkem dost hloubám. A asi ne jenom já. Kam se to, proboha, to lidstvo řítí? Zdá se mi občas, že se všichni pomátli. Určitě nechci urážet feministky, ani náhodou. Být emancipovaná – to bylo mojí prioritou už od útlého mládí.

Naštěstí jsem tak byla vychovaná. Především svým otcem. Protože ten je u dívek velmi důležitý. Jejich sebevědomí je přímo úměrné tomu, jak na ně nahlížel či jak s nimi jednal v dětství jejich otec. Nu, tady jsem já měla opravdu štěstí.

Ale to je zase trošku jiné téma k zamyšlení. Dnes chci psát o tom, jak by se měli muži chovat. Nebo co bychom od nich měly čekat. Ale chtějí to vůbec dnešní dívky? Já za sebe tedy ano. A takhle vychovávám svoji dceru. Věřím, že pro ni nebude pak těžké sehnat ekvivalentního partnera.

Muž otvírá dveře, pomáhá do kabátu. Občas přinese květiny. Na tom přece není vůbec nic špatného. Nemluvím o automatickém placení v restauraci. Natož vybírání jídla z lístku. To už je něco jiného, řekněme. Ale pořád trvám na tom, že slušný muž je dvorný.

Před mnoha lety jsem pracovala v ĆKD. Nejen já, ale všechna mladá děvčata jsme mu svorně přezdívala inženýr debil. To, že byl inženýr, bylo opravdu smutné. Čekaly by se alespoň základní dobré způsoby. Pravdou byl opak. Mnoho dělníků, kteří pracovali v přízemí budovy (naše kanceláře byly nahoře) ho ve své základní slušnosti překonalo.

Na konci chotby, která vedla ke kancelářím, byly létací dveře. A ten kluk byl schopný vám je pustit přímo na obličej.

A víte co? Jednou mu to jedna řekla. Ivana byla sekretářka náměstka. Hezká, okatá tmavovláska, kterou milovala poloviny fabriky. Prostě mu to řekla. „Víš, že se ti přezdívá inženýr debil? “

Bylo to na nějaké mládežinické akci. Bylo nás u toho víc. A smíchy jsme se popadali. Tak. Jak úlevné. Co se nestalo?

Od toho dne nám už mladý pan inženýr lítačky na hlavu nepouštěl. Začal zdravit a do dveří nás pouštět. A my jsme ho vzaly (míním tím nás slečny) na milost. A pak i do party.

Všeho příliš škodí. Teď mluvím o emancipaci. Nebo lépe řečeno, feminismu.

Protože potom je to kontraproduktivní.

Potom se vám stane, že se v pokročilém stupni těhotenství musíte dívat, jak  tito inženýři (obvykle ti nevalného vzhledu, říkám jim kohoutci, zato dobře oblečení s drahým mobilem a koženou aktovkou) čučí do novin nebo z okna tramvaje a tváří se, že nad nimi nevisí ženská s břichem či někdo postarší.

Jenže. A to je další můj postřeh. Jednou jsem jela metrem a ve stejném vagónu jeli nějací studenti z Británie. Tedy podle akcentu. Přistoupila krásná blondýnka a jeden z těch chlapců, byl to černoch, vyskočil a nabídnul jí místo. Chlapci totiž seděli.

Krásná blondýnka odmítla. Třeba jí to bylo trapné. Třeba byla v šoku. Pravdou je, že ten hoch asi už nikdy nikoho nepustí sednout.

A to je špatně. Proč to ta slečna odmítla?

Jela jsem metrem jindy, se svojí malou dcerkou. To jí bylo asi tak osm. A o trošku větší chlapeček se dvorně postavil a nabídl jí místo. Marléne se usadila s výrazem pravé dámy a já jsem chlapci řekla, že to v životě dotáhně hodně, ale opravdu hodně daleko. Chlapec se dmul pýchou a dcera si připadala jako princezna. A mě se zdálo, že svět zase neklesl až tak hluboko.

Ve škole jsme měli jako předmět etiketu. Chodila jsem totiž do školy, která byla něco na ten styl rodinných škol z první republiky. Pro děvčata z dobrých rodin, která se měla dobře vdát a dobře reprezentovat. Tento experimentální ročník napasovali na obchodní akademii. Díky za něj. Myslete si, co chcete.

Pracuju s cizinci a mnohdy se mi „poštěstí“ průvodcovat někoho opravdu z tzv. „vysoké společnosti“. Smí – li se to takhle říct. Nebo použiju raději slovo VIP. Nelitovala jsem peněz a zaplatila si proto spoustu kurzů. Třeba diplomatický protokol.

Proškolila mě sama královna etikety, paní Eliška Coolidge Hašková. Mimojiné u ní absolvovala kurz etikety pro děti i moje dcerka. Skvěle investované peníze.

Taky jsem hodně času věnovala knihám pana Špačka. Dalšího odborníkova na etiketu. Jeden jeho postřeh mi utkvěl v paměti. Feminismus se zrodil v protestantskch zemích. Proto je to především americký fenomém. Není divu, protestantky musely nosit velmi cudné oblečení, zakrývat si vlasy, někdy se poznaly podle vařečky a naběračky u pasu. To taky musily nosit. Ovšem, že se pak bouřily. Jak jinak. Není divu.

Takové Francouzsky, Španělky, Italky, ale třeba i Rusky – hluboký výstřih, vlasy naopak načesané, drahý parfém. A muži? Ti je obletovali. Ruku líbám sem, ruku líbám tam. Kompliment sem, kompliment tam. Stačí se podívat na nějaký historický film.

Ty opravdu neměly takovou potřebu bojovat za to, aby mohly nakonec samy otvírat dveře mužům.

Víte, že v Maďarsku existuje celkem běžný pozdrav, který v češtině znamená ruku líbám? A Maďaři jsou pořád kavalíři. Víte, že Mexičani nechávájí svým vyvoleným hrát pod oknem serenády? Že se postaví, když přistoupíte k jejich stolu? Stalo se mi to. A byl to pro mě šok. (Bohužel).

Před několika lety jsem s VIP klubem Modré pyramidy byla jako průvodkyně v Mexiku. Mexiko už jsem znala. Strávila jsem tam dost času při studiu španělštiny. A věděla jsem, že Mexičané jsou kavalíři každým coulem.

Tento zážitek se mi ale navždy vryl do paměti. Byly jsme dvě české průvodkyně a slečna z české cestovní kanceláře, která akci koordinovala a rovněž byla s námi. Při návštěvě Uxmalu jsme obědvali v krásné restauraci. My jsme seděly u jednoho stolu, Mexičani, myslím muži – majitel cestovní kanceláře, dva mexičtí průvodci a dva řidiči  – seděli u jiného stolu.

Dost daleko od nás. Bylo to z technických důvodů.

Potřebovala jsem se něco naléhavě zeptat „svého průvodce“ Edgara. A tak jsem šla k jejich stolu. Když jsem byla asi na dva metry, tedy pro ně jasný signál, že jdu za někým z nich, všichni – opravdu všichni, se postavili. Doslova vyskočili. Ne, tihle chlapci to nedělali proto, že zavelel Eduardo, majitel cestovky.

Tihle pánové to udělali, protože to dělali prostě běžně. Nemáte představu, jak jsem se cítila. Cítila jsem se jako ta nejdůležitější osoba na světě. Cítila jsem se jako ….. jako žena. A každé ženě bych tento zážitek chtěla dopřát. Nejde to popsat.

Nu, kam patříme my? Myslím u nás v Čechách a na Moravě. A dáváme našim mužům vlastně šanci? Myslím, že ano. A myslím, že průměrní Češi jsou celkem zdvořilí.

Prostě dveře na hlavu vám pustí opravdu jenom inženýr debil. A asi je dobré mu to říct.