Každá cesta vzhůru začíná na prvním schůdku.

Vlastně každá smysluplná cesta.

Tady nahoře je fotka.

Tu fotku jsem ulovila asi před deseti lety. Cestovali jsme tenkrát s manželem a dcerkou po Malajsii. A dost dlouho jsme se zdrželi na ostrově Penang.

Déle, než jsme původně měli v plánu.

Jenže my tak úplně a detailně neplánujeme nikdy. Necháváme prostor náhodě. A tak, když se nám někde opravdu líbí, pobudeme déle.

Penang je svět sám o sobě. Žije tady velká čínská komunita. A musím říct, že právě ta čínská komunita je to, co Malajsii opravdu obohacuje.

V hotýlku, kde jsme se ubytovali, byla v recepci příjemná slečna. Spřátelili jsme se. Jojo je architektka. Vzdělaná, kultivovaná. Buddhistika a vegetariánka. V recepci vypomáhala majiteli, svému kamarádovi a kolegovi. Taky architekt. Koupil tradiční malajský dům a proměnil ho v butikový hotel. Nic tady nemělo chybu. Prostě nic. Dokonalá pastva pro oči i pro duši.

Jojo nám ukázala Penang, jak ho znají jenom místní. Vzala nás na místa, která bychom nenašli. Ochutnali jsme lahůdky, kolem kterých bychom přešli jinak bez povšimnutí. Zabrousili jsme do uliček, kde se zastavil čas. A dala nám spousta tipů a rad.

A taky nás poslala k jednomu hinduistickému chrámu, který leží za hlavním městem. V Malajsii, i na ostrově Penang, žije taky dost početná indická komunita.

Bylo teplo, schylovalo se k večeru.

Chrám byl na kopci tak vysokém, že jsme nahoru skoro ani nedohlédli. Ale schody byly betonové, široké a pohodlné. Se zábradlím. A podél těch schodů, na zábradlí, bylo pár nápisů.

Nemám schody ráda. Obecně. Nemám ráda kopce. Jako průvodkyně nachodím kilometry denně, ale do kopce prostě nemusím.

Ale.

Pokud je tam nahoře něco, co stojí za to, tak prostě jdu.

A tak jsme šli.

Šla jsem už jenom pro ten nápis. Každá smysluplná cesta začíná na prvním schůdku. Už si nepamatuju, kolik těch schodů bylo. Pár stovek určitě.

Ale.

když jsem se konečně tam nahoru doslova vysápala, čekala mě odměna. Překrásný chrám, provoněný květinami, které nám dal místní guru kolem krku. A nejen to. Vonělo tady kadidlo a exotické koření. Oči přecházely, nevěděli jsme, kam se dřív podívat. Byli jsme tady jenom my a ten starý Ind.

A čekalo nas ještě něco. Pohled na město pod námi. Slunce zapadalo. Horizont měl narůžovělou barvu, která přecházela do zlatova. Vzduchem se kromě vůně z chrámu nesl i hlahol maličkých zvonečků. Dole pod námi byly další chrámy. Pagody, kostely, mešity. Zelené zahrady a za nimi džungle. A potom oceán.

A já jsem tam jenom tak stála. A vzpomněla si, co prý jednou řekl Albert Einstein.

Jakkoli vysoko vystoupáme, bude za obzorem něco dalšího. Něco dalšího krásného k objevování.

Každá smysluplná cesta opravdu začíná na prvním schůdku. A to cesta v každém slova smyslu. I cesta k vlastnímu JÁ.