Všechno souvisí se vším.

Pod tropickou noční  oblohou.

Pod tropickou noční oblohou napadnou jednoho různé věci. Teda alespoň já to tak mám.

Dívali jste se někdy v tropech nebo subtropech v noci na oblohu ? Já mnohokrát. Je nádherná. Vydržela jsem to nekonečné hodiny. V houpací síti chatky z bambusu. Pozorovala jsem gekony, kteří lezli po stěnách. Vydávají takový podivný pištivý zvuk.

Jsou nehybní, dlouho vydrží číhat na svoji kořist. A když to hmyz vůbec nečeká, zaútočí. Bleskurychle. Z tlamičky jim vyletí ten plazí jazýček a moskyt to má za sebou. Mám gekony ráda. Žerou moskyty.

A taky se perou mezi sebou. Proč ? Nevím. Asi o to teritorium. Asi o ten kousek bambusové zdi, kam si sedají moskyti. A to právě vydávají takový ten divný zvuk. A zvedají ocásky. Teď mě napadlo, že úplně stejně, jako můj kocour. Zvednou ocásek a výstražně s ním pohybují ze strany na stranu. Tak to dělá náš kocour, když znervózní. Obvykle prochází kolem naší předzahrádky jiná kočka.

Jednou jsem takhle trávila celý týden na jednom malém thajském ostrově nedaleko Krabi. Na Krabi jsem už byla čtvrtý týden a chtělo to změnu.

Miluju samotu. Nabíjí mě. Přemýšlím. O všem a o ničem. Relaxuju. My kozorozi to tak zkrátka máme.

Vešla jsem do jedné malé místní agentury a řekla, že chci někam na ostrovy. Někam, kam jezdí málo lidí.

„Jen ty a opice.“ Ujistila mě slečna z cestovky.

Super. To by šlo.

A potom jsem teda nasedla na dosti obstarožní plavidlo, které plulo na ty různé ostrovy kolem Krabi. No, ne že bych byla zrovna mořský vlk. Po pravdě, otevřené moře není moje parketa. Zatím. Nikdy se neví, že. Po asi dvou hodinách plavidlo zastavilo. Spustilo kotvu. A čekalo. Od ostrova, který bylo vidět v dálce, se blížila vratká loďka. „A sakra, “ napadlo mě.

A sakra. Ještě, že cestuji jen s malým batohem. Hodit dolů. Trefila jsem se. Házet míčem ani ničím jiným taky nikdy nebyla zrovna moje parketa. Tak jsem na chvilku zalitovala, že jsem v dětství neposlouchala matku a nechtěla s dětmi z okolních paneláků hrát vybišku. Že jsem si raději v koutku četla něco dobrodružného.

Hodit boty dolů. Slézt po žebříku a naskočit do toho rozkymáceného plavidla. Veslice to byla. Nevypadala vůbec solidně. Sakra, sakra, sakra. „Co sis to zase vymyslela. Ty…“ a sama sobě jsem v duchu vynadala do hovězího.

No, nespadla jsem do moře. A nebudu jen já a opice. Se mnou vyskočil kanadský pár. Mladí, vysportovaní, dlouhonozí. Ufff.

Nevěděla jsem tenkrát ještě nic o mořských cikánech, kteří v této oblasti Thajska žili. A doufám, že ještě žijí. Protože vláda dělala vše možné, aby je vystrnadila.

Veslici poháněla tedy jedna mořská cikánka, malý kluk zatím igelitovým kbelíčkem neustále vyléval vodu, která protékala do loďky. Trpěla jsem jako zvíře.

Pak jsme vyskakovali do vody. Vylézt z loďky mě taky stálo úsilí, kalhoty nad kolena mokré, stehno do krve rozedřené. Prostě nemám gazelí nohy. Nejsem sportovní typ. A jsem celkem neohrabaná. No jo, měla jsem hrávat tu vybišku.

Stálo to za to. Já nemám moc ráda výraz komfortní zóna. Raději mluvím o překračování limitů. Dala jsem to, super. Dlouhonohý Kanaďan mi pomohl.

Celý rezort sestával ze společenské budovy, kde byla recepce, jídelna pro období dešťů, knihovna. Velmi zajímavé knížky. A dokonce i v češtině. Tenkrát ještě nebyl u nás doma takový ten hezký zvyk, nechávat přečtené knihy v kavárnách nebo venkovních knihovničkách.

Ve všem hotýlcích a hostalech ve kterých jsem kdy ve světě bydlela, tomu tak bylo. Vlastně jsem se zdržela dýl jenom proto, abych jednu z těch knih mohla dočíst do konce.

A pak tady byly chatičky. Myslím, že tři byly takové luxusnější, dalších pět jednoduchých. Poslala mě cestovka, dostala jsem luxusnější chatičku. A dražší, samozřejmě.

Později jsem služby cestovek vlastně využívat skoro přestala.

I když v tomhle konkrétním případě se to vyplatilo.

Moje chatička byla trošku na kopci. Kopec byl zalesněný, bylo to velice příjemné. Moře asi sto metrů. V celém rezortu nás bylo asi šest.

Procházkami po plážích jsem narazila na další rezorty. Bývalé. Toto místo totiž kompletně spláchlo tsunami. Což jsem si jaksi uvědomila až poté, co jsem viděla majitele rezortů u rozpadlých chatičekn. Nikde nikdo. Jen oni sami se svým neštěstím a plechovkou piva.

Ostrov byl celkem velký. Ve vnitrozemí, kudy vedly cesty, jsem viděla pár domů. Obyvatelé měli v klíckách ptáčky. Nadšení, že vidí nějakou turistku, brali si ode mě drobné a ty ptáčky pustili. A pak zase pochytali.

Nevadí, karma není zdarma. Měla jsem z toho dobrý pocit. Opice z klecí mi bohužel nenabízeli. To mě štvalo.

Za domorodou vesnicí jsem v reálu a zblízka viděla, jak se sbírá ze stromů kaučuk.

A všude kolem, každých sto metrů, cedule. Na nich obrovská vlna, nápis evakuační cesta a šipky. Všechny ty únikové cesty pro případ dalšího tsunami vedly na jediný kopec ostrova.

Tak jsem se buď procházela, povalovala na pláži, četla s plechovkou piva Chang jednu z těch knížek, co měli mořští cikáni v knihovně, a nebo jedla krevety na chilli a zázvoru.

A večer, elektřinu tady vyráběli sami a osvětlení bylo sporadické,  jsem ležela v houpací síti na terase své chatičky a pozorovala gekony.

A nebe.

A to je vlastně to, o čem jsem chtěla psát. Nebe v zemích blízko rovníku vypadá jinak. Navíc na jižní polokouli vidíme hvězdy, které u nás vidět nejsou. Pozorovala jsem souhvězdí. Poznám jich spoustu. Chodila jsem kdysi dávno do Skauta.

Mléčná dráha vypadá fantasticky. Hvězdy jsou obrovské. A je jich nekonečné množství.

JAKÁ AROGANCE BY TO BYLA, MYSLET SI, ŽE JSME V CELÉM ŠIRÉM VESMÍRU SAMI !

Kdysi jsem se snažila naučit hebrejsky. Nenaučila jsem se. Sice něco rozumím, ale neumím ani všechna ta písmenka.

Manžel mi je vystříhal z novin a nalepil na takové kartičky. Na druhou stranu pak napsal, o jaké písmenko jde. A jak se to vyslovuje. A jak se to píše psacím písmem.

A právě tenkrát jsem u sebe ty kartičky měla. Já se prostě celý život musím něco učit. Moc ráda se učím.

V hebrejských slovech chybí samohlásky. A tak je musíte doplnit. Dám příklad. Glida je hebrejsky zmrzlina. Ale píše se to pouze gld. Jaké samohlásky doplnit, to se musí děti naučit ve škole. Doplníme-li jiné samohlásky, dostaneme jiné slovo.

Používají se proto takové tečky. Dvě vedle sebe, jedna, dvě pod sebe atd.

Nafotila jsem tady list z hebreské bible, tedy Starého zákona v originální verzi. Často mě napadá, kolik se toho v těch překladech muselo ztratit.

U bible je obzvlášť důležité, aby se písmena doplnila správně. Říká se totiž, že existuje jiná verze. Ta bílá. Ta, kterou lidé zatím nejsou schopni doplnit. Co se stane, až to dokážeme? Prý to bude v poslední den světa.

A nebo světa, jak ho známe?

A co to má společného s hvězdami pod rovníkem ?

Hodně.

Ti, kdo hebrejskou bibli dobře znají, říkají, že ty malé tečky jsou nesmírně důležité. Jsou totiž jako hvězdy na noční obloze. Zvednete oči a vidíte kdesi v nekonečnu malé tečky.

Čím víc se ale člověk přiblíží, tím víc vidí, že to nejsou tečky. Ale celé nádherné světy.

Věříte na mimozemšťany ? A chtěli byste se s nimi setkat ?

Já ano.

Často jezdím kolem Palmovky. A tam někdo na starou zeď napsal : „Věřím spíš v mimozemšťany, než v lásku.“

Hm.

Jsem přesvědčena o tom, že existuje obojí.

Všechno souvisí se vším. A všichni v sobě neseme světlo poznání.

AŤ JE I TENTO DEN VÁŠ NEJLELPŠÍ !

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.