Příklady táhnou aneb jak jsem krmila holuby ve Španělsku, opice v Indii a uklízela pláž na Bali

Jak jsem krmila holuby ve Španělsku, opice v Indii a uklízela pláž na Bali

Je to už hodně dávno, ale často se mi ten okamžik vrací. Vrací se jako cosi naléhavého, cosi podstatného. Cosi, co jsem chtěla, ale nemohla uchopit, přesto, že to bylo důležité. Je už hodně dávno, co jsem byla nějakou dobu v Andalusii. Chtěla jsem se naučit španělsky, abych si trochu pozměnila klientelu a vůbec, abych si rozšířila obzory a tak.

Andalusie byla skvělá volba – mimojiné taky proto, že v listopadu, kdy už jsem doma nepřišla o žádnou práci, protože je prakticky po turistické sezóně, tady je ještě nádherně. Slunečno, teplo, dá se i koupat, přitom žádné čtyřicítky.

Ze Sevilly jsme každý víkend s kamarádkou podnikaly výlety, takže na konci našeho pobytu jsme Andalusii měly projetou celou. A důkladně. Pár výletů pořádala ovšem i naše jazyková škola. Školu jsem si našla sama, nebyla tenkrát na seznamu těch, co se nabízely u nás, takže nehrozilo nebezpečí, že budu ve třídě já a dalších pět šest Čechů, popřípadě Slováku.

Tímto způsobem se opravdu rychle naučíte mluvit.

Jednu sobotu jsme jeli do Cordóby a po prohlídce bylo chvíli volno. V Andalusii se na každém rohu prodávají španělské tortilly. Dobré a levné. (Já miluju pouliční jídlo, stánky a takové ty  malé místní hospůdky).

A tak jsem si u okýnka na půvabném náměstíčku  jednu  tortillu koupila. Španělská tortilla je to omeleta s bramborami  v bagetě. A sedla si na lavičku u kašny, kde posedávali další lidé a jedli  taky svoje tortilly.

Bagety byly křupavé a hodně se drobily, takže na zemi kolem fontány byla spousta holubů, kteří ty drobečky zobali. V té době jsem ještě od holubů neprchala na sto honů, dokonce mým oblíbeným hitem bylo, kdykoli jsem se dostala do Benátek, kupovat kukuřici a holuby krmit.

Potíž ale byla, že drobky byly velké a protoře v tom horku rychle usychaly, byly  i tvrdé. Holoubci se marně snažili dostat něco do zobáčků a vytrvale, leč bezvýsledně  do drobků klovali.

A já ani nevím proč,  ale nějak jsem se prostě postavila a špičkou boty ty velké suché drobky drtila, aby se na ně ptáci dostali. Ponecháme stranou škody, co holubi napáchají na starých budovách atd.atd., bylo mi těch ptáků prostě líto.

A víte, co se stalo? Pár lidí se zvedlo a začali dělat to samé. Dokonce začali trhat malé kousky svých tortill a házet je těm holubům.

Bylo to cosi velice zvláštního, nevím, jak to napsat. Jak malé, obyčejné gesto vyburcovalo k akci další lidi.

Často si na to vzpomenu.

O pár let později jsem byla pár měsíců v Indii se svou sestřenicí a poměrně delší dobu jsme strávily v horách, ve městě Dharamsala, kde je sídlo exilové tibetské vlády, tedy Dalajlama, a kde žije i hodně Tibeťanů.

U jedněch jsme se ubytovaly.  Vedli hezký gouesthous na vyvýšeném místě, s obrovskou terasou, na které se dalo sedět a jen tak pozorovat hory v dálce, městečko pod námi, ulici a lidi a opice, drzé a zvědavé. Poskakovaly z terasy na terasu v naději, že najdou nebo uzmou něco k snědku. Přímo na té terase, která byla na střeše domu, stál takový další malý domek, který byl vlastně náš pokoj.

Moc ráda jen tak sedím a dívám se. Vydržím to i hodiny. Nasávám atmosféru, pozoruju okolí, lidi a užívám si to. Úžasný způsob, jak poznat místo.

Jedla jsem pomeranč, když na zídku přiskákala opice. Dívala se na mě zvídavýma očima, co se jí honilo v hlavě nevím, ale vstala jsem, šla do pokoje a přinesla další pomeranč. Pomalu, velmi pomalu, jsem ho opici podala. Pokud jdete na opice pomalu, neleknou se a obvykle si od vás vezmou jídlo i z ruky. (Pozor, to není návod jak krmit opice, jsou druhy, které vám vytrhnou ruku i s ramenem!)

Opice strčila rychle celý pomeranč do huby, asi abych si to nerozmyslela.

„Opico, jsi pitomá,“ řekla jsem jí hezky nahlas. A po moravsky.  A potom jsem ještě dodala:“Tak chytrá opička nestoluje“. A šla jsem do pokoje pro další dva pomeranče. Opice už ten svůj dávno rozžvýkala, vyplivla slupky na podlahu terasy, dívala se na mě bystrýma očima a čekala, co bude dál.

„Tak se to dělá, podívej.“ A zase opravdu  pomalu jsem loupala svůj pomeranč, odkládala slupky na malou hromádku vedle sebe a oddělovala  jednotlivé  měsíčky, které jsem zase pomalu vkládala do úst. Potom jsem podala další pomeranč opici.

Opice se na mě podívala, na chvilku zaváhala, a nato s neuvěřitelnou elegancí začala loupat svou ručkou ten pomeranč a cpát jednotlivé měsíčky do své huby. Slovo opičit se naprosto vyjadřovalo počínání tohoto tvora.

Opice za mnou chodila ještě pár dní, přivedla i pár kamarádů. Celá ta tlupa nám slídila kolem oken a já rozdávala další pomeranče. A víte co? Všechny ty opice si pomeranče loupaly. Vsadila bych se, že pokud se jednou vrátím do Dharamsaly, všechny tamní opice budou pomeranče konzumovat jenom takhle.

Tyto dva moje příběhy spolu zdánlivě nesouvisí, nesouvisí zdánlivě ani s tím, co se mi stalo vloni v zimě.

Po dvaceti letech jsem se vrátila na Bali, tentokrát i s rodinou, manželem a dcerkou. Chtěla jsem vidět Chandidassu, hezké místo, kde jsme strávily delší čas r. 2000 s kamarádkou Zuzanou.

Nemám ráda velké hotely.Mám ráda hostaly, bungalowy, gouesthausy. Malé, rodiné, s atmosférou.  A v tomto případě ani žádný luxus, zato autenticitu. Takový komplex jsme našli.

Byl přímo u malé krásné pláže, to, co vidíte nahoře na obrázku je asi sto metrů od naší chatičky. Pod betonovou terasou, zdobenou sochami balijských bůžků jsem se den co den opalovala, popíjela ovocné šťávy nebo chlazené pivo, četla si, psala a dívala se na obzor.

Pláž byla malá, celkem uzavřená podkova, vedly k ní schůdky a po ránu jsme vídali rybáře s várkou čerstvých ryb. Po ránu, ale taky během dne byla však  pláž zaplavena odpadem, který nekonečné vlny v pravidelných intervalech vyvrhovaly na břeh.

NEBYLY TO TUNY ODPADU, to ne. Ale na každých cca pěti  metrech čtverečních  igelitový pytlík, kusy látky z obětin, které po ránu Balijci hází do moře, obal od džusu, plechovla od piva, kus rybářské sítě, ztracená teniska ……

Přitom moře bylo nádherné. Hned kousek od nás, za tou podkovou byl další záliv, úplně stejný co do tvaru a velikosti.  A nad ním v luxusních lehátkách pod slunečníky, obskakovaní personálem, turisti. A nijak jim tam vyhlídka patrně nevadila. A nebo možná vadila, ale……smířili se s situací.

Jedno ráno jsem vzala klacek a začala po té pláži chodit tam a zpět a ten odpad sbírat. Pláž byla dlouhá asi sto metrů, takže to šlo celkem rychle. Samodzřejmě. Moře vyvrhovalo dál a dál další předměty, ale trvalo to celý den, než se jimi pláž zase pokryla.

Pár domorodců se na mě nechápavě dívalo, hromada odpadu pod schůdky k moři rostla. Asi po půl hodině začala jedna paní s dcerkou – Balijky – taky sbírat odpad a nosit ho na hromadu. Za dalších asi patnáct minut vyšel číšník z vedlejšího hotelu a přinesl mi dva velké igelitové pytle, určené na odpadky. Vzala jsem, poděkovala úsměvem a beze slova pokračovala v této činnosti.

Den poté po pláži chodila spousta lidí a čistili ji.

Možná ty tři věci spoulu nesouvisí, ale já myslím, že ano. Myslím, že někdy stačí malý příklad, malé gesto a najde se někdo, kdo bude následovat. Takové to pomyslné mávnutí motýlích křídel, které prý může způsobit něco obrovského někde na druhém konci světa.

Já nejsem žádný ekolog, žádná vyznavačka zelených, eko bio veggie vegan…..jak říká moje dceruška, ale –

– stav moří a stav přírody je opravdu alarmující. Víte, že na Bali je spousta Čechů, kteří se zasazují a starají o to, aby byly pláže tohoto OSTROVA BOHŮ čisté? Nevěděla jsem to, řekli mi to Holanďani, kteří na tohle konkrétní místo jezdí už roky.

Třeba by  stačilo opravdu málo a příroda by si poradila. Kdybychom jí k tomu jen trošku dopomohli.

 

  • Co takhle zkusit něco nového? EXOTIKA JE TADY!

    Je čas na změnu! Při pročítání svých starých cestovatelských deníků jsem narazila na pár neotřelých receptů na exotická jídla. Na zvláštní stránce eBooky si pak můžete stáhnout zdarma i koktejly z mých cest.

  • Nejnovější články
  • Kategorie