Jak jsem začala průvodcovat

 

JAK JSEM ZAČALA PRŮVODCOVAT

Byla to láska na první pohled. To město mě dostalo okamžitě. Bezpochyby jedno z nejkrásněších měst světa. PRAHA.

Narodila jsem se na jihu Moravy, na Slovácku. Blízko hradu Buchlova, opředeného pověstmi, v krajině hlubokých  smíšených  lesů a mírných pahorkatin. Chřiby. Buchlovice, Stříbrnice,  Medlovice, Chabaně. To bylo moje dětství.

Vždycky, když cítím vůni borovic, zavírám oči. Vracím se do nejrannějšího dětství, kdy mě rodiče nosívali do „boří“, protože jsem ještě ani neuměla chodit. Tam seděli na dece, já „pásla koně“.

Svoje mládí jsem strávila blízko řeky Moravy, ve Veselí. Roviny, úrodná pole, lány zlatého obilí, lužní lesy.

To všechno jsme opustila s vidinou velkoměsta a příležitostí. Pár měsíců poté, co jsem odmaturovala. V podstatě nebyla ani jiná možnost. Ani v osmdesátých letech, dobách reálného socialismu tady nebyly pracovní vyhlídky nijak vábivé.

Nedostala jsem se na vysokou školu a velmi mě to trápilo. I když s odstupem času vím, že to tak mělo být, a že to bylo dobře. Z ekonomických škol se totiž dalo pokračovat pouze zase na ekonomické školy nebo práva. To jsem si vybrala já. Ale s mým „kádrovým“ profilem to asi bylo opravdu nemožné.

Samodzřejmě, pokud bych tak moc chtěla, mohla jsem to zkoušet znovu a znovu. Ale asi jsem tak moc zase nechtěla. A to mě dovedlo do Prahy, do PORSU – výpočetního střediska, kam nabírali jako operátorky k počítačům  děvčata z různých středních škol z celé republiky.

Já a počítače. Bože, dodnes nechápu, jak jsem to dala. Asi, že jsem měla dobré kamarádky, kolegyně technicky zdatnější, které mi pomáhaly.

Byly to prima roky, hlavně to byly roky plné zábavy, roky na ubytovně.

Ubytovnu obchodu a služeb vystřídala ubytovna ĆKD, kde jsem se ale taky moc neohřála. Pracovala jsem v cenovém oddělení a opět páchala více škody, než užitku. Ještě, že jsem měla hodné a shovívavé šéfy, kteří za mnou opravovali moje kopance…..

Tenkrát jsem se už učila italsky. Můj vedoucí byl hodný, veselý, měl mě rád. Seděla jsem v kanceláři já, on a další dva pánové a v pánské společnosti jsem se cítila jako ryba ve vodě.

Ve středu mě pan šéf, jak jsem mu říkávala, pouštěl o dvě hodiny dřív. Dalo se to nadpracovat jindy během měsíce.

A já jsem jezdila na Malou Stranu na kurzy italštiny. Budova italského kulturního institutu připomíná Itálii,  po které jsem od dětství blouznila. Učili zde Italové, kteří obvykle neuměli slovo česky. Což je mimojiné jeden z nejlepších způsobů, jak se cizí řeč naučit. Tedy, alespoň u mě to tak funguje.

Pořádaly, vlastně stále se zde pořádají kulturní akce, je tady obrovská knihovna plná italských klasiků i knih od modernějších autorů.

„Proč se proboha chceš učit italsky, k čemu ti to bude. Rači se douč pořádně němčinu“, řekl mi tatínek.

Později jsme se tomu mnohokrát nasmáli. V dobách, kdy se mi moje volba tisíckrát zůročila. “ To jsem si teda nikdy nedovedl představit….“ opakoval o pár let později, když jsme seděli ve skvělé restauraci na ligurské riviéře, jedli krevetypili kvalitní bíle víno.

Z výpočetky jsem odešla. Opravdu mě to nebavilo.

Ale ani ĆKD nebyla moje srdcovka. Myslím, že nejhorší pro mě bylo každé ráno procházet špinavým dvorem, pak špinavou halou stoupat po schodech do kanceláří a při každém otevření dveří uvidět velké barely s odpadky, které stály na chotbě. A tak, i přesto že zde byla výborná parta, odešla jsem.

Nechtěla jsem se dívat v depresi z okna, houpat nohama a za celý den jen opsat na stroji dopis, který pan šéf napsal v ruce. Pro mě je prostředí, ve kterém pracuju opravdu moc důležité. Myslím, že to na člověka velice působí, ať v dobrém či špatném slova smyslu.

Další zastávkou byl CHEMAPOL. Podnik zahraničního obchodu. Jiná ubytovna. Jiný level. Místo mi zařídila kamarádka z turistického klubu, která zde pracovala. Rána už byla jiná. Źádné špinavé nádvoří, žádné špinavé schody.

Dlouhý přístupový chodník, krásná, vysoká budova, moderní výtahy, moderní čistá jídelna, obchodníci, zahraniční partneři, a zase opravdu skvělí lidé, vedoucí, přátelé. Ale pořád  jsem pracovala s čísly. Jak to nesnáším…..

Pokračovala jsem v kurzech italštiny a protože jsem nejezdila každý týden domů, cesta trvala tenkrát s přestupy šest hodin, chtěla jsem si přivydělat o volných víkendech.

Někdy jsme s kamarádkou uklízely u nás na ubytovně, dříve jsem taky v noci myla tramvaje. Platy byly pořád mizerné a mě nikdy práce nevadila. Sama jsem si vydělávala na různých brigádách od patnácti let.

Myslím, že jsem objevila ten inzerát v nějakých novinách. Nevím, už si nepamatuju.

Ale byl to kurz PIS.

Kurz  pro průvodce Prahou. Waw…..to by bylo něco. Ta práce mi přišla vždycky nesmírně atraktivní.

PIS mimojiné pořádá kurzy dodnes, a je to opravdu nejlepší vzdělávací institut v tomto směru. Později vznikly i jiné dobré školy, třeba Tyrkys.

Jeho majitelka, Jolana Myslivcová mě osobně školila ještě u Pražské informační služby. (PIS).

Tady bych se trochu rozepsala, protože dnes průvodce může dělat opravdu kdokoli a neustále se o této živnosti diskutuje. My jsme dělali konkurz – z historie, dějin umění a politiky.  Byl opravdu těžký, poloviny neprošla. Já ano.

Čísla, účetnictví a počítače mi nešly, ale letopočty a dějiny, umělecké slohy – to ano. Koneckonců jsem z dějepisu maturovala, vzala jsem si ho jako pátý předmět, protože na práva s z něj dělaly přijímací zkoušky.

Po úspěšném absolvování konkurzu začal kurz. Trval přes půl roku. Dvakrát týdně několik hodin, pokud si dobře pamatuji. A každý druhý víkend vycházky. Takže jsme půl soboty strávili třeba jen v katedrále….

Školili nás profesoři z Karlovy university, renomovaní historici, atd.

Pak následovaly zkoušky.

I tyto zkoušky byly opravdu těžké, opět polovina studentů neprošla, mnoho jich to taky vzdalo už v průběhu kurzu. Nikoli já.

Zkoušky jsem ovšem  napoprvé neuděla. V komisi seděl tenkrát dr. Ivo Pavlát, ředitel Židovského muzea.

A mě otázka židovské muzeum padla. Protože bylo učiva moc, tohle téma jsem trochu podcenila. V naději, že se to dá „okecat“. Neokecala jsem to. Dr. Pavlát se na mě podíval a s nečitelným výrazem ve tváři.  řekl: „Nashledanou“.

Nevzdala jsem to. Napodruhé,  kdy opět odpadla polovina studentů – jsem dostala licenci průvodce Prahou. A byla jsem nesmírně, nesmírně šťastná….

Pak následovaly jazykové zkoušky. Ani moje němčina, kterou jsem se přes  radu tatínka pořádně nedoučila, ani moje ruština, kterou jsem přestala mluvit ihned po maturitě, nebyly dostačující.

Moje italština po roce a čtvrt jednou týdně byla taky nic moc.

ALE –  psal se prosinec 1990. Otevřely se hranice a davy turistů z Itálie začaly proudit do Prahy. Průvodců na italštinu bylo v Praze asi 10…..

Nu, a tady se potvrdilo přísloví, že odvážnému štěstí přeje.

„Buď to dáte, nebo vás klienti odvolají“. A tohle jsem dala. To bylo to, za čím jsem šla. To bylo to, co jsem chtěla. Za pochodu jsem se během prvního roku naučila tak, že jsem později mohla tlumočit pro italské velvyslactví a přeložit bestseller Chobotnice.

Potom následovaly další kurzy. Kurz pro technické průvodce, speciální kurz CKM –  cestovní kanceláře pro mladé, která dnes již neexistuje, další vycházky a doškolování, jazykové kurzy španělštiny ve Španělsku a Mexiku, kurz angličtiny v JAR.

A  třešnička na dortu – speciální kurz se speciální licencí na Židovské muzeum pražské. Což je, mimojiné, dnes moje oblíbená specializace. Díky, doktore Pavláte, že jste mě poprvé vyhodil.

Potom se věci daly do pohybu a byla to lavina. Odchod z CHEMAPOLU. Můj tehdejší ředitel mě pustil na dohodu. Všechno se obrátilo a najednou se mi dařilo.

Asi jsem měla taky štěstí na klienty, a že moje první skupiny byly skupiny skvělých lidí, kterým nevadilo ani to, že občas hledám slovo, nemám ten správný akcent nebo něco prostě špatně vyskloňuju.

 

Dneska se tomu směju, ale zpětně jim musím poděkovat za to, jací byli.

Práce najednou bylo tolik, že jsem se nezastavila.

Roky  jsem pracovala denně. Soboty, neděle, svátky. Za třicet let jsem teprve letos seděla na Silvestra doma.

Praha, jak už jsem říkala, pro mě byla láska na první pohled.  Nikdy mě nepřestala nepřestává okouzlovat a fascinovat.

Když jsem se sem před mnoha lety přistěhovala, ráda jsem se ztrácela. Byla to taková moje hra. Nasedla jsem do tramvaje a jela na konečnou.

Nasedla jsem prostě do první, která jela. Dělala jsem to tak často a občas, pokud mám čas, to udělám i dnes.

A víte co? Vždycky objevím něco, co mě překvapí. Zákoutí, plácek, detail fasády nějakého domu, uličku, kavárničku, sochu nebo nápis.

 

Bez nadsázky bych mohla chodit roky po tomhle městě. A nikdy se ho nenabažím. Mnoho z mých klientů říkálo, že je to nejkrásněší město na světě. A nebo alespoň jedno z nejkrásněších. Když vám to poví Ital, který se narodil v zemi, kde každý kámen má uměleckou hodnotu, je třeba se nad tím zamyslet.

Svého času jsem jezdila do Itálie služebně. Jezdila jsem jako průvodkyně nebo tlumočnice. Ale pracovat v Praze a naší republice bylo pro mě vždy prvořadé.

Založila jsem si svoji agenturu a organizovala program sama. Mám několik agentur v Itálii , se kterými spolupracuji už dlouhé roky. Jsme přátelé.

 

PROČ TO VLASTNĚ PÍŠU…

 

Je to takový dovětek k mému příběhu, protože pokud si to někdo přečte, chci aby věděl, kdo jsem.

Protože o tom jednou napíšu knížku, veselou, lehkou, plnou vzpomínek.

A taky proto, že spousta lidí hledá a neví. Dělají něco, co nemají rádi. Co je nebaví. Co je nenaplňuje. Možná, že někoho můj příběh inpiruje…

Na to je přece život moc krátký, ne? Trávit ho tím, co nás nebaví. Teda alespoň já to tak vidím. A hlavně, nikdy není pozdě.

Pro mě to začalo všechno ve třiceti.  V tu správnou chvíli jsme byla na správném místě a vůbec nic mi v žitově neuteklo.

Protože i ty neúspěchy, pády a hledání byly stavební kameny mého příběhu.

  • Co takhle zkusit něco nového? EXOTIKA JE TADY!

    Je čas na změnu! Při pročítání svých starých cestovatelských deníků jsem narazila na pár neotřelých receptů na exotická jídla. Na zvláštní stránce eBooky si pak můžete stáhnout zdarma i koktejly z mých cest.

  • Nejnovější články
  • Kategorie