Proč jsem se rozhodla psát blog?

Proč jsem se rozhodla psát blog

Začalo to na konci loňské sezóny. Seděly jsme s kolegyní v recepci mého oblíbeného vídeňského hotelu, popíjely bílé víno a naši poslední klienti odjížděli postupně taxíky na letiště. A my jsme si povídaly. Povídaly jsme si o tom, že se cosi změnilo. Ne, určitě bych to nenazvala vyhořením, únavou, nebo něco na ten smysl. Ale cosi bylo špatně.

V životě jsem měla velké štěstí. Šla jsem od dětství za svými sny a třicet let se věnovala práci, která mě těšila a naplňovala. Teď to bylo jiné.

Italská skupina v Praze

Vždycky jsem se snažila dělat to dobře. A mnohdy to bylo velice těžké.  Program tak nabitý, že se  pobyt podobal chrtím dostihům. Časy bylo nutno do minuty rozplánovat, aby se vše stihlo.

Včetně levného turistického tříchodového menu – kdy před vámi končí jedna a po vás jde další skupina. A já jsem nikdy, opravdu nikdy nechtěla, aby měli moji klienti pocit jakéhosi omezení, dostihů, jak říkám. Vždyť mají DOVOLENOU.

Bruggy, s klientkou z Argentiny

Do busu, technická pauza, rychle proběhnout Bratislavu, rychle oběd, půl hodinky na foto, do busu, rychle do Budapešti, rychle na večeři……atd. atd. atd. A odškrtnout si položku na seznamu míst, která jsme navštívili.

Pinkasova synagoga Praha – památník obětem holokaustu

Źe si ti lidi často ani neuvědomili, v jaké to  že jsou zemi,  jakou řečí se to tu mluví a jakou že to máme měnu, už ponechám stranou. No, já si teda takhle sofistikované cestování nepředstavuji. To prosím není nic proti cestovním kancelářím! Ale já cestuju sama. A pomalu….

Pomalu. A to mě nakonec dovedlo k tomu, že jsem se rozhodla psát blog. Blog o sofistikovaném cestování, o zodpovědném cestování. O tom, že máme chodit s očima otevřenýma a vnímat všemi smysly barvy a chutě a vůně světa kolem nám.

A nejveselejší na tom je, že jsem v módním italském časopise narazila na článek o nových trendech. Teda po pravdě – hledala jsem, co se bude nosit. A vyjelo na mě toto. Slow travelling. Slow food (nebo taky dinning).

Ćekám na účastníky „chrtích dostihů“

No, nic nového pod sluncem. To už dělám roky. Jenže já tomu říkám sofistikované cestování. A nakonec, když jsem si zabrouzdala na českem netu, vyjela na mě i ta slow móda. Tedy samodzřejmě se jí neříká pomalá, ale udržitelná, zodpovědná nebo tak. Někdo objevil Ameriku, pomyslela jsem si. Jenže já ji objevila už před lety.

Ovšem  abych o tom všem měla čas psát, musel přijít jakýsi virus. Ten mě tedy taky zpomalil. A asi na hodně dlouho.

Skvělí kolegové z Argentiny. Bylo potěšení s nimi pracovat a připravujeme spolu nádhernou trasu pro Čechy. Lucas a Federico

Nevím, jestli se ještě vrátí to, co bylo. Nevím, zda budu moct dělat to, co jsem dělala. Ale pokud ano, chci to jinak. Chci to líp. Chci to za sebe. A zatím mám čas se poohlédnout za těmi krásnými třiceti lety své cesty, na které jsem se já sama tolik naučila.

 

 

 

 

 

 

  • Co takhle zkusit něco nového? EXOTIKA JE TADY!

    Je čas na změnu! Při pročítání svých starých cestovatelských deníků jsem narazila na pár neotřelých receptů na exotická jídla. Na zvláštní stránce eBooky si pak můžete stáhnout zdarma i koktejly z mých cest.

  • Nejnovější články
  • Kategorie