Proč cestovat nalehko a sám ? Protože odvážnému štěstí přeje.

Proč cestovat sám?

Má to přece spoustu nevýhod. Nedávno jsme četla takový opravdu moc hezký příspěvek do fb skupiny od slečny, která to popisuje.

Třeba, že vás nemá kdo vyfotit. A nebo taky někomu nemusí být příjemné posadit se sám v restauraci. Natož si tak někde v baru dát drink. Obzvlášť, když jste holka.

Co si asi všichni kolem myslí? Chudinka, je sama. Nemá nikoho, kdo by s ní šel. Natož pak ji pozval.

Tak stran té fotky se to dá vyřešit nějakým tím selfíčkem. Co se restaurací týče, lidi se nad tím zase až tak nepozastavují.

A pokud ano, je to jejich problém. Jde to náš život, ne?

Já třeba chodím běžně sama na oběd a nijak mi to nepůsobí problém. Někde dám skupině svých turistů rozhod s pauzou na jídlo a sama si doběhnu do některého ze svých oblíbených bister. V neděli v poledne by mne to sice asi nenapadlo, ale klidně chodím sama třeba snídat. To pak den začne úplně jinak. A jak den začne, tak obvykle pokračuje.

Ta slečna, jejíž příspěvek mě inspiroval k napsání tohoto článku, však popisuje svoje zážitky a pocity ze svého prvního sólo cestování s nadšením. A víte co? Je to moc hezký příspěvek. Protože přínosy sólo cestování dalece převýší jejich nevýhody.

Proč lidi vlastně mají strach cestovat sami?

Tak předně – člověk je tvor společenský. Potřebuje se družit. A potřebuje SDÍLET. Tak to cítí třeba moje sestřenice, se kterou jsem strávila na cestách celkem dost času. Byly jsme spolu pár měsíců v Indii, potom několik týdnů v Thajsku a Kambodže, sjely jsme severní Vietnam. A bylo to moc fajn.

 

Ona by prostě sama nikam nejela. To o tom sdílení mi nedávno taky potvrdila moje nová kamarádka z jógy.

Já osobně ovšem nějak sdílet nepotřebuju. ( Asi, že jsem kozoroh a kozorozi jsou prostě někdy rádi o samotě. Někdy, ne pořád, samozřejmě).

Protože cestováníobjevování je od malička mou velkou vášní, cestuji opravdu hodně. Jak pracovně, tak ve volném čase. Posedlost cestováním je vlastně dignóza. Tato závislost se  objeví po první delší cestě a už s tím nedá nic dělat.

Ale sama?

 

Poprvé to u mě bylo tak trochu z donucení. S mojí kamarádkou Zuzanou jsme si před dvaceti lety řekly jednou u sklenky vína, že se pojedeme podívat na sopky do Indonésie.

Nakonec jsme projely celou Jávu a taky Bali a bylo to nezapomenutelné, úžasné dobrodružství. Naštěstí si píšu vždy podrobné deníky. Tak se k tomu dobrodružství můžeme občas vracet. Někdy si to – opět u vína – čteme a válíme se smíchy. Jak jsme celý leden a ještě únor slavily Nový rok 2000 někde na druhém konci světa.

U nás sníh, my si plavaly v bazénu a dívaly na čerstvě vylíhlá kuřátka a kačátka ze střechy hotýlku. Mimojiné moc hezká střecha to byla. Porostlá trávou, lehátka, stříška proti ostrému slunci. Není nad to, strávit únor někde v teple. Třeba na Jávě.

Po návratu domů jsme se domluvily, že další zimu si projedeme Thajsko. Ale další zimu sbalila Zuzana nějakého Američana a skončila na Floridě. A tak jsem letěla  sama.

Sama a nalehko.

 

Už žádná kabina, i když k cestování je pohodlná. Jen malý batůžek, který se dá  unést na jednom rameni.

A mimojiné – protože odvážnému štěstí přeje – v Moskvě, kde jsem přestupovala na letadlo do Bangkoku, vedle mě seděl kluk, který do Thajska létal každou zimu.

Takže díky němu jsme měla vyřešenou i cestu z letiště do oblasti levných hotýlků pro batůžkáře a spoustu zajímavých tipů a rad. Jeho na mě zase zaujalo to, že letím opravdu jen s malým příručním zavazadlem. A sama.

A tak jsme se dali do řeči, let uplynul rychle a to první pivo jsem si,  já holka,  nemusela dát sama. A nakonec jsem si ho vlastně sama ani neplatila. Marcel byl totiž tak rád, že potkal někoho, kdo cestuje sám a s malým zavazadlem, že mě na to pivo pozval.

A od té doby – až na malé vyjímky – cestuji nejraději takto. Sama a nalehko.

Když je člověk sám, musí se víc snažit. Musí víc přemýšlet a vyhodnocovat situace. Takže z cesty mnohem víc má. A taky je jako malé dítě. Všechno je nové, všechno vidí  poprvé a jinýma očima. A vjemy jsou mnohem hlubší. Dodnes si pamatuji do detailů všechny moje sólo cesty.

Abych nelhala, trošku mi pomáhají ty deníky. Pak se mi ale vše vybaví a před očima mi přelétne jako film vzpomínka. Vůbec jsem nebyla sama. Naopak.

Člověk totiž má, tak nějak podvědomě, potřebu se sdružovat. A to platí především na jiných kontinetech, třeba v Asii,  kde se Evropani a Američané tak nějak přirozeně dávají do řeči, zajdou si na jídlo, předají pár tipů a rad. A seznámíte se s opravdu zajímavými lidmi.

Zjistíte, že k životu zase tak moc nepotřebujete. A pokud jste holka a máte tendence sebou vozit kosmetiku – což já třeba mám – existují cestovní sety, malé lahvičky a dózičky, do kterých si své krámy a kondicionéry přelijete.

Takže si batůžek můžete vzít do letadla. Všechno je jednodužšží. A pokud vám něco chybí, tak si to prostě koupíte. Specielně Asie, kterou opravdu miluju, a která je takovýchto cestovatelů nalehko plná, má obchody perfektně vybavené a zásobené mini baleními šamponů, kondicionérů. krémů i sprayů proti hmyzu.

Já zbožňuji sarongy. Mám jich opravdu hodně a stále si nějaké na svých cestách kupuji. Slouží jako oblečení, když jdete do sdílené sprchy a vlastně i jako ručník. V neposlední řadě jsou vhodné na pláž. Jedním slovem – víceúčelové. Hezké, skladné, rychle schnou.

Tak třeba do Indie jsem odletěla s batohem opravdu malým. A vrátila jsem se velkým kufrem a dalším objemným vakem. Oblečení, nádherné stříbrné šperky, hedvábí, starožitná dřevěná dóza ve tvaru želvy, dokonce malý vyřezávaný stoleček. Seskládali jsme si ho pak doma sami.

Ach, abych nezapoměla. Dva hedvábné koberce a povlaky na polštáře ve stejném provedení. Dodnes zdobí můj interiér.(Pak už to moc nalehko nebylo, protože se mnou projely půl indického subkontinentu).

Na svých cestách jsem potkala opravdu moc inspirativní lidi a někteří z nich i po letech zůstáli mými přáteli.

A v Barmě jsem taky potkala kluka, kterého jsem si o sedm let později vzala.

Nebojte se, zkuste to. Zkuste to alespoň jednou. Pokud už nejste mladí, budete se tak cítit. Omládnete. A nestrachujte se, jde to i bez znalosti angličtiny. Pár vět stačí.

Pokud mladí jste, bude to parádní jízda. A pokud opravdu sami nechcete, jeďte s pár přáteli.

  • Co takhle zkusit něco nového? EXOTIKA JE TADY!

    Je čas na změnu! Při pročítání svých starých cestovatelských deníků jsem narazila na pár neotřelých receptů na exotická jídla. Na zvláštní stránce eBooky si pak můžete stáhnout zdarma i koktejly z mých cest.

  • Nejnovější články
  • Kategorie