Max & Moore 

Dámský exluziv

"Člověk nikdy není dost vzdělaný ani dost dobře oblečený". 

Ernest Hemingway

Umění žít je vlastní latinským národům. To, že jsem spojila svoji cestu s tou jejich, bylo nejlepší volbou mého života. A zároveň mým osudem, jakkoli nadneseně by to mohlo znít.

Třicet let jsem poskytovala služby za které jsem dostávala slušně zaplaceno. Abychom mohli ovšem poskytovat opravdu kvalitní služby, my průvodci víme, že je třeba chodit po světě s očima dokořán otevřenýma a neustále na sobě pracovat.

A tak jsem záhy pochopila, že jsem to i já, paradoxně možná především já, kdo se od svých klientů neustále učí.

Pracuji s těmi, které považuji za opravdu největší mistry umění žít. Tato vlastnost je totiž všem latinským národům přirozená.  

Měla jsem tu čest provázet úžasné a nezapomenutelné lidi především z Itálie, ale i Španělska, Portugalska a jak jinak, latinské Ameriky.  

Víte, kolik jich bylo?

Odhadem nějakých 250 000!

A já jsem se doslova každý den něco nového naučila. Takové ty jemné AHA momenty, postřehy, které ve vás zapustí kořeny a vy toužíte po změně.

Chtěla jsem se učit se od těch, kteří jsou v něčem lepší, než já.     

Protože jestli někdo opravdu kvalitně žije, jsou to právě ony latinské národy.

Miluji všechno italské. Jejich design, jejich módu, jejich kuchyni. I ten jejich nenasytný přístup k životu. V tomhle jsou neoddiskutovatelně nejlepší.

Mě učili Italové, ale především Italky, a Mexičanky. A taky rodina mého manžela, která pochází z Francie.

Já mohu něco z toho ukázat vám. 

  

O co přesně jde? Jde o postoj, díky němuž se život může stát mnohem kvalitnějším a bohatším. Souvisí to s naším pohledem na svět, ale i s gastronomií a přístupem k jídlu, a taky třeba s tím, jak se oblékáme.  Nebo s tím, jak si zařídíme či uklidíme byt.

Souvisí to s tím, v kolik hodin ráno vstáváme, co je pro nás smysluplné a co naopak smysl nedává.  

Souvisí to taky s tím, jak se chováme. Protože opravdu dobré mravy otvírají každé dveře. 

Prostředí, ve kterém žijeme a lidé, které máme kolem sebe, nás ovlivňují mnohem víc, než si myslíme. Stejně tak naše nálada závisí od toho, jak se cítíme. Dá se opravdu udělat něco pro to, abychom se cítili dobře, když se ráno probudíme a je nám pod psa? A můžeme se vůbec dobře cítit, když se nám nedaří, jsme nemocní, máme problémy v práci, rozešli jsme se s partnerem? 

Co udělat, aby každý den byl ten nejlepší? 

Leonardo da Vinci, prototyp renesančního člověka, byl pohledný muž. Vstával za úsvitu, provozoval tělesná cvičení. Chodil krásné oblékaný a dokonale upravený. A na všechny se usmíval. Znala ho polovina Florencie. Ale i ti, kteří ho neznali, se za ním na ulici ohlédali. Ta jiskra v oku, ten sebejistý, svižný krok. Polodlouhé vlasy nosil vždy dokonale upravené. A používal parfém. Možná byste mohli namítnout, že to je u homosexuálů normální. Ale Leonardo byl především Ital. 

Da Vinci byl vegarián. Jeho nejoblíbenějším jídlem byla prostá, zeleninová polévka minestrone. Vařil si ji sám z čerstvých surovin. Vařil ji pomalu a dlouho. 

Jeho byt byl vždy plný řezaných květin ve vázách, po stěnách měl rozvěšené krásné obrazy a vůbec se obklopoval krásnými předměty. Leonardo byl jedním z nejgeniálnějších a nejkreativnějších lidí, které kdy nosila takhle země. Nebylo to částečně taky jeho postojem k životu? Přitom pocházel z neúplné rodiny, což byl v jeho době nepřekonatelný handicap. 

A přece, i přes společenské znevýhodnění Leonardo da Vinci dobyl svět. Ne jen jeho dílo, ale pro mě především jeho život je naprosto fascinující. Byl to renesanční člověk s latinským přístupem k životu. 

A možná proto dokázal to, co dokázal. 

Výraz renesanční člověk se v dnešní době často skloňuje. Renesanční člověk je jakýmsi znovuobjeveným ideálním prototypem. Vždyť samo slovo renesance znamená znovuzrození. 

 

Naše tělo je náš chrám. 

Kdysi jsem viděla velmi hezký dokument o cestování. Ty zbožňuju. Bylo to někde z Asie, z Bali, Malajsie nebo Thajska myslím. A dívka, která dokument natáčela, zavítala mimojiné do malého ekologického resortu kdesi uprostřed subtropické džungle. Resort patřil dámě v letech, která opustila Kanadu. Všechno prodala a investovala do svého snu. 

Každé ráno za východu slunce na střeše nádherného domu předcvičovala svým klientkám jógu. Její malý resort byl totiž taková beauty farma. 

Teď se nebudu rozepisovat o tom, jak ten dům vypadal, jak úžasně zapadal do prostředí, a vůbec jak byl vybavený. Nebudu se rozepisovat ani o zahradě, která ho obklopovala. 

Protože to, co mě na celém dokumentu zaujalo najvíc, byla věta, kterou řekla ta kanadská dáma na úvod. 

"Your body is your templ". Vaše tělo je váš chrám. 

A tak o něj pečujte. Jako o svůj chrám.

Chrámy se uklízí, chrámy se provoňují drahými éterickými oleji, chrámy se zdobí. Chrámy se udržují. A chrámy vyžadují rituály. Předpokládám, že chápete, co tím chci říct. Naše vnitřní já je s naším fyzickým tělem úzce propojeno, ať se nám to líbí či ne. A to, čeho si na nás lidé všimnou nejprve, to je právě náš vzhled. 

První tři vteřiny rozhodují o tom, jaké mínění si o nás druzí udělají. A často je těžké to zvrátit. Pokud se ve svém těle dobře cítíme, budeme dobře působit i na své okolí. A opravdu v tom není nic povrchního, dát si záležet na tom, co a jak si oblékáme, nebo jak se upravíme. Záleží na tom. 

Ale vrátím se k úvodu. Italové, a především Italky, na toto nikdy nezapoměly. Francouzky jsou pověstné svým šarmem, Mexičanky nedostižně elegantní. Starají se opravdu pečlivě o svoje tělo jak zevnitř, tak zvenčí. 

Nijak tím nechci naznačit, že u nás je to jinak. Ale v obecné rovině bohužel ano. 

Pro ilustraci přikládám pár fotek, které mi laskavě "darovaly" moje kamarádky. Toto je Barbara z Palerma. Ví, že to o ní píšu. Barbara má tři děti, z toho dvě dospělé. Dcerce je čtrnáct. Lehce si tedy spočítáte, že spadá do kategorie přeš čtyřicet. Dost přes čtyřicet... 

A dost si toho v životě prožila. Včetně domácího násilí. Vypadá ta holka snad nějak pokořeně nebo nesebejistě? Opak je pravdou. Pracovala jsem s ní. Znám ji.  

Není na tom finančně nějak extra a musí se dost otáčet, protože dvě mladší děti živí a šatí. No a co? V šatníku má jedny džíny, pár triček, nějaké ty šaty, černou koženou bundu. Pár kvalitních bot a značkovou kabelku, nějaký ten doplněk. Nic drahého. Na ulici se za ní ovšem otáčí nejen muži, ale i ženy. 

Myslíte si, že drží nějaké diety? Tak na to zapomeňte. Jeden z receptů v mé kuchařce "Nejlepší italská rizota, těstoviny a noky" se jmenuje Babička Tánička. Ten recept je od ní. Smetana, slanina, no ani ty špagety nejsou zcela dietní, že? 

Yadira je Mexičanka. Vdávala se mladá a z velké lásky. Nevyšlo to. Přesto vychovala dceru, která nedávno dokončila vysoku školu a vychovává sama i mladšího syna. Taky je jí už "konečně přes čtyřicet". Když se rozhodla, že bude běhat maraton, bylo jí řečeno, že na to nemá tělo, a vlastně už ani věk.  Yadira maraton běhá. Už několik let. A já říkám, že má nejen tělo, ale i tvář hvězd mexických telenovel. 

Zde si můžete stáhnout eBook ZDARMA, ve kterém najdete v kostce věci, které jsem pochopila a naučila se od svých klientů. Je to o italském stylu, francouzkém šarmu, mexické eleganci a mnohem víc. Je to o kuchyni, o přístupu k životu a o tom, že všechno souvisí se vším. Snad i vy zde najdete pár AHA momentů k zamyšlení.