Asijské vlaky? Lepší je snad jen rikša.

Vlaky indické, vietnamské, indonéské a jihoafrické. Lepší je snad je rikša.

Vlak je pro mě bezesporu ten nej dopravní prostředek, pokud cestuji. Jak píši ve svém příběhu a několika dalších článcích, nemám ráda rychlé, klouzavé informace. A přesunování se rychle, rychle, jen abych si co nejvíce odškrtla ze seznamu, tak to naprosto nesnáším.

Setkala jsem se se tím mnohokrát při své práci a věřte, takhle už to nikdy nechci. Myslím ani pro svoje klienty.

Ale to jsem odbočila.

Pokud má člověk čas, je nejlepší použít vlak. Vlak vás obvykle nezklame. To znamená, že se nemůže stát, jako se mi mnohokrát stalo zejména v Asii, že si koupím jízdenku na autobus nebo minivan. K hotelu nebo guesthousu přijede krásný nový vůz, ale za městem všechny klienty vyklopí a přestoupíme do hajtry, která pomalu ani nenastartuje.

Tak o tom bych mohla napsat romány. A asi taky napíšu.

Vlaky mají různé kategorie a upřímně, pokud je člověk ještě relativně mladý, ta dvojka je tak akorát. Setkáte se totiž s opravdovou ralitou té které země.

Jsou ostřílení cestovatelé, kteří doporučují třetí třídu. Ale ta je pro mě už dost za hranu. I když jednou se mi to stalo. A nebylo to v Asii, ale v Africe.

Svého času jsem strávila delší dobu v Kapském městě na kurzu angličtiny. S tou angličtinou to tenkrát moc nedopadlo, protože bohužel jsme ve třídě byly dvě Češky. A maskovat se třeba za Italku mi bylo proti srsti.

No, ona Daniela byla moc fajn. Navíc bydlela v rodině blízko mě a měla jeden opravdu velký handicap. Postrádala úplně smysl pro orientaci. Což je opravdu dost nepříjemné. Měla jsem s ní soucit, a dopadlo to tak, že se na mě navěsila.

Mně to ale nevadilo. Já mám zase smysl pro orientaci přímo ukázkový.

Často jsme spolu zkoumaly město a jeho okolí (Jižní Afrika není zrovna oázou bezpečnosti pro bílé ženy), a taky jsme spolu strávily nejednu hezkou chvilku v naší oblíbené restauraci na Long Street nebo v „růžové“ (tak jsme jí říkaly, protože byla růžová) blízko domu.

Long street v Kapském městě a naše oblíbená hospůdka.

Jižní Afrika sice není rájem pro samotné bílé ženy, ale je rájem kulinářským. A jihoafrické víno? Božské….

A taky je pohádkově nádherná a stojí za to ji trochu projet. A tak jsme si jednoho dne zajely vlakem do Simons Townu, podívat se na tučňáky.

Hazel, moje bytná, nás důrazně upozorňovala, ať si koupíme jízdenku do 1. třídy. Což jsme udělaly. Užily jsme si asi hodinku cesty podél moře – pokud tam někdy pojedete, opravdu nevynechejte – a taky jsme si užily nádherný den s tučňáky. Ten jsme zakončily, jak jinak, než ve skvělé restauraci na pobřeží.

Měla jsem jeden z nejlepších salátů ve svém životě, často si ho dělám a pojmenovala jsem ho sama pro sebe Simons Town. Dokonce jsem ho zařadila do jedné ze svých gastronomicko-cestovatelských příruček. A a taky jsme si daly vynikající grilovanou rybu. Seděly jsme na terase, popíjely bílé z nedalekých proslulých vinic a vůbec, skvěle se bavily. Čas jsme jaksi vypustily.

A pak jsme běžely na vlak. Už tam stál, a protože to byl poslední toho dne, daly jsme se do úprku a naskočily do nejzadnějšího vagónu. Vlak tam stál ještě asi dalších deset minut, ale Daniele se ten vagón strašně moc líbil. Vypadal totiž jako „metro“. Jak říkala.

Prostě dvě řady sedadel proti sobě. Žádné sedačky po dvou po obou stranách.

Postupně se začali trousit další cestující a vypadali dost bizardně. Dáma s pleteným košem plným slepic, pán s kozou, matka s tlupou asi sedmi dětí, vesele se chechtajících a bez přestání civících na nás dvě. Jediné bílé v tom vagóně.

Oni na nás civěli všichni. Pak se s námi snažili nějak bavit, protože slyšeli, že hovoříme jakousi podivnou řečí a to vzbuzovalo jejich pozornost.

Nutno podotknout, bylo to velice veselé, celý vagón se smál a my se božsky bavily.

Když jsem to večer vyprávěla Hazel, moje bytná zděšením přímo zkoprněla. Jely jsme totiž třetí třídou.

Jiný opravdu nádherný zážitek z vlaku mám z Indie.

Indie, ať si říká kdo co chce, je země neuvěřitelné krásy a trochu toho nepohodlí za to stálo. Dva měsíce jsme se sestřenicí po Indii cestovaly a sjely toho opravdu hodně. Vlak byl náš favorit, neboť busy zde velmi silně podchlazují, pouštějí velice nahlas příšernou hudbu nebo bolywoodské filmy (a to i v noci) a cesty jsou zde špatné.

Vlak? 2. třída sleeper – naprostá bomba. Promiňte ten výraz.

A tak jsme jely. Jely jsme z jihu Indie, z Kočína až do Dillí. Dvaapadesát hodin.

Jízdenku je třeba koupit pár dní předem. Jinak neseženete místenku. U okénka, kde jízdenku kupujete, je třeba vyplnit dotazník – teda na dotazníky jsou v Indii fakt mistři – a tam se mimojiné uvádí i věk. Taky výška, váha, barva očí a vlasů… odkud cestujete a kam. To chtějí mimojiné i v hostalech a hotelech (ale později jsem pochopila, že je to z bezpečnostních důvodů, kdybychom se nedejbože ztratily).

To je 35 nebo 36? Ptal se mě pán, zcela vážně na můj věk. „A je to důležité? “ Opáčila jsem. Naprosto nechápal. Ani já jsem nechápala. Jako ten rozdíl jednoho roku.

Rok sem, rok tam… ale víte, proč to chtěli? My jsme totiž měly kupé. Sice otevřené, ale kupé. A do toho kupé oni dávali ženy k ženám, nebo k rodinám. No, projely jsme Indii bez naprosté újmy. A dnes ten systém velmi oceňuji.

V kupé s námi seděla rodina. Tatínek, maminka a dospělá dcera. Měli sebou nějaké domácí jídlo balené v banánových listech a nabídli nám. Bylo to skvělé. Dcera si prohlížela dvoje šaty, které jí tatínek na výletě v Kočíně koupil a sestřenice konstovala, že je vidět, že ji má tatínek moc rád a vůbec mu nevadí, že to není kluk.

Fotka je stará a přefocená, ale vzadu můžete vidět tu slečnu, jak se raduje ze sárí. Ti dva chlapci vedle mě jsou inženýři přes počítače, kteří si chtěli popovídat.

Přes den jsme vrchní lehátko sklopily a seděly obě na tom spodním a ani za dva dny nás pohled z okna neomrzel a neomrzel nás ani cvrkot ve vlaku. Indové jsou posedlí jídlem. Na každé zastávce naskočili prodejci všeho možného …  a pak vyskočili na té příští.

Čaj masala a smažené banány, různé masové a zeleninové kuličky …

Na výkřiky: „Čáj, čaja masalá a brramborí brramborí ( to jsou ty smažené banány, žádné brambory) v životě nezapomenu. Mimojiné, chtěla jsem v Indii zhubnout, ale naopak jsem přibrala.

Pečlivě jsme třídily odpad – papírové tašky, plast, ubrousky – že to pak někde vyhodíme. No a potom „proběhl“ vlakem mrzák a všechno to smetl na jednu hromadu a vyhodil z okna. Mrzák měl zmrzačené nohy, skákal po rukou, na kterých měl vietnamky. A potom proskákal kolem znova, a dožadoval se zpropitného.

Byla jsem skoro na infarkt, potom jsme si všimly, že v mezích podél vlaku se pohybují další lidé. Ti odpad sbírali a co se nehodilo, metli na hromady a zapalovali.

Takže přátelé, v Indii jezte jenom z banánové listu. Tím, že jsme jim „dali“ plasty, jsme jim opravdu moc nepomohli.

V Indii je alkohol skoro tabu. Ale pokud se zorientujete, což my jsme se zorientovaly záhy, seženete skvělé pivo a jalovcovou nebo brusinkovou pálenku. Třeba bylo dezinfikovat, takže jsme si to přelily do láhve od vody a vesele dezinfikovaly.

Na ten indický vlak nikdy do smrti nezapomenu.

Fotka ovšem není z toho dálkového rychlíku, ale z cesty do Panžábu. A ten Sikh na fotce nám potom pomohl sehnat velmi levnou rikšu. Sihkové mají totiž ve svém morálním kodexu, že mají pomáhat druhým. Žádný Sikh nás neměl tendenci obrat ani o korunu.

Sikhové mají v kodexu pomáhat. Tento pán nám sehnal rikšu asi za 15 korun.

Moc libová byla taky moje cesta s přítelkyní Suzan po Jávě a Bali. Je to už dávno, před dvaceti lety. Byla jsem tam znovu nedávno a hodně se změnilo. Někdy si říkám, že škoda…

Jely jsme z Jakkarty do Joggiakarty. Cesta měla trvat devět hodin, trvala jedenáct a půl. Na rozdíl od indického vlaku, kde padestádvě hodiny tekla na toaletě voda, tady došla velice záhy a vagón se naplnil nelibým odérem.

Moje kamarádka občas nemá klapku. Vyšňořila se. Přivezla si z Francie žluté mini s velkými barevnými květy. Nebyly ty šaty pouze mini, neměly ani rukávky.

Pro ilustraci přikládám foto Suzan v těch krátkých šatech.

Suzan, já a americký turista ze zaoceánské lodi, která kotvila půl dne poblíž našich bungalowů. Na vizitce měl „kandidát na presidenta USA“. Asi si to rozmyslel…

Jen pro upřesnění, Jáva je muslimská. Já v dlouhé šatovce z pytloviny – rovněž z Francie, ale mnohem vhodnější na tento výlet, zoufale se snažím Suzan přesvědčit, ať neustále neběhá po vagóně, a neškemrá o zápalky.

Suzan dost kouří a zápalky jí došly.

Nutno podotknout, že těm indonéským frajerům její mini nijak nevadily, netvářili se vůbec pohoršeně. Naopak jí ochotně zapalovali a snažili se navázat delší rozhovor. Indonéský frajer má dlouhé vlasy, dlouhý nehet na malíčku, zlaté prsteny s pravými kameny a čtyři pět dlouhých chlupů na bradě.

Ani v Indonésii nepokulhávají vlaky se servisem jídla. Taky ovšem naskakují nejen prodavači z perónu, ale chodí stevard v uniformě, udělá objednávku a za půl hodinky přijde čísník a přinese vám nějakou místní lahůdku.

Fotku z vlaku z Indonésie nemám, tak jsem přiložila alespoň fotku těch frajerů. Vravo šéf hostalu, vlevo kuchař z hostalu. Vypili nám zbytek slivovice, ale obstarali nám rýžovou pálenku Orang Tua (což znamená starý muž). Evidentně to s tím alkoholem mají nějak divně nastavené. Ti muslimští hoši na Jávě.

Ledy v Asii obecně tají, vytáhnete-li fotky rodiny.

Já vždycky do Asie vozím fotky celého příbuzenstva. A tak Suzan, vybavena podobenkou tatínka po operaci žlučníku – vypadal na fotce fakt mizerně, i když to byl normálně fešák a plukovník –  svojí kulaté maminky, svojí malé blonďaté holčičky Lucinky a psa jménem Hugo, který patřil jejímu irskému příteli – dobyla srdce několika borců z Jávy.

„To mami, to papi, to Lucy, to Hugo“. „Ohhhh, ohhhh….“

Až pojedete do Asie, nezapomeňte na fotky.

A nebo vemte sebou dítě.

Víte proč? Ve vietnamském vlaku si moji dcerku všichni fotili. Fotili si ji, fotili se s ní. A dávali jí za to i peníze!

Jestli mi něco v této divné době chybí, jsou to asijské vlaky.

 

 

 

  • Objevte i vy 7 důvodů, proč Japonky zůstávají mladé!

    Tady si můžete stáhnout ZDARMA eBook, ve kterém najdete 7 důvodů, proč Japonky nestárnou. Ne, žádná tajemství, jen kvalitní stravovací návyky.

  • Nejnovější články
  • Kategorie